K zamyšlení

Dívám se do zrcadla...

28. února 2012 v 19:53 | Iva |  Téma Týdne
Je zvláštní,že zrovna takovouhle povídku jsem nedávno napsala,ale život je jen náhoda,jak už řekl pan Werich... :)
Bohužel,originál nemám,takže tohle je další verze přepisu. :D (Máte před sebou úplně nové vydání)

Stojím před zrcadlem v naší kachličkové koupelně.Dívám se do zrcadla.Chvíli jsem se upravovala,ale teď nedělám nic,než se dívám na svůj odraz.Svůj?Jsem to vůbec já?Nevím,ale ta dívka v zrcadle mi přijde krásná.Tak krásná já nejsem,ale chtěla bych být.Krása není vše,a u téhle dívky zaznamenávám hodně smutku,žalu,který není jen povrchní cit.Zažívá krutý smutek,potápí se do nitra své duše a vyhledává nejchmurnější vzpomínky na nezapomenutelnou zapomenutou lásku,kterou jí její chlapec neopětoval.Je smutná,a to se usmívá!Nebo se alespoň o úsměv snaží.Spíše by se dalo říct,že má koutky úst smutně zdvižené nahoru.Ano,to ji lépe vystihuje.Jsem oblečená v duhových barvách,ale (můj) odraz je oděn v nachové až temně černé barvě.Vzhledem jsme úplně stejné,ale ona je přeci jen krásnější a vypadá i vyspěleji.Když se tak na ní(sebe?) dívám přijde mi,že to vůbec nemohu být já.Přeze všechna trápení tady přede mnou stojí a pokouší se o nejkrásnější úsměv,ayb ukázala,že svět na ní je sice ukrutný,ale co si z toho má dělat.Jak statečná a bojovná je.Taková je přeci nejsem.
Dívám se do zrcadla jako osobu sobě cizí a přícházím na spoustu vzpomínek a nedokončených myšlenek,které jsem už ze své hlavy dávno vytlačila do nejzaššího kouta.Teď jsou v té starošedivé barvě mně na očích.Některé jsou štastné,přímo úsměvné,ale nesměji se.Pak jsou tu ty smutné vzpomínky,ba až chmurné a bolestivé.Znovu cítím tu bolest,co jsem zažívala.Od těch primitivních,jako je třeba modřina po pádu z kola,ale jsou tu i ty větší.Zlomeniny srdce.Většiny byly dětské lásky,čímž pádem to byly zlomeniny dočasné,ale je snad dítě mého pubertálního věku schopno tak vyspělého citu,kterému říkají dospělí Láska?Ať už to říká jakkoliv starý člověk,shodují se,že láska je krutá.Není krutá.
Láska je krásná,
když se dva mají.
Ale ta krustost,
to není láska.
Když jeden zradí...
Vybaví se mi už zašlá tvář chlapce,kterému jsem lásku vyznávala,a lásce podobným jmenům ho nazývala.Pohrávala jsem si se základem jeho jména,a největší zdrobnělinu toho jména ho oslovovala.Usmívala jsem se na něj,a byla blázen už jen,když se na mě podíval.Bohužel,Bohudík,on mojí lásku nechtěl.Nemá mě rád,nelíbím se mu a chce být sám.Každá holka se občas s odmítnutím sejde,ale většinou musí dříve či později jít dál.Snažíme se,aby si své odmítnutí rozmyslel,viděl tu bolest,kterou-chtě nechtě-způsobuje ON.Poté se omlouvá a my děláme drahoty,ale poté mu odpustíme."Budeme kamarádi?"To řekne každý.Ale děvčata,co jiného asi mají říct?Vědí,že je milujeme,vědí,že nám ubližují neopětovaným citem,ale co zmohou?Pokud Tě nemiluje,nesnaž se o něj.A to není žádná hloupost.Je to sice těžké,ale pokusím se.Na jeho fotku se nepodívám,nikde mu nic nenapíšu,a to největší-pokusím se odmítat myšlenky na něj.Že nevřešíš?Vysmívám se svému podezřívávému odrazu v zrcadle,a stejně tak i Tobě,když mi nevěříš.Udělám to.
"Ať se ti to zlíbí nebo ne,já to udělám!"
Uvědomuji si,že si povídám s odrazem v zrcadle a tím se vyrušuji ze svých vlastních myšlenek.Sklopím zrak,protože se na tu dívku už nemohu dívat.Vidí mi tak hluboko do duše,že se mi zdá,že je snad já.Jsem to snad já? Nejsem.Přeci se mi tu před chvílí vysmívala,že lásku nezná,i když si to jen nalhává.
"Miluješ ho stejně jako já!" Opět jsem na ní promluvila.Řekly jsme to obě dvě naráz.Jak zvláštní.Není já,a přeci je mi tak důvěrně známá.Neznám ani její jméno,ale ty modré studnicové oči za mne i za ní říkají vše.Je hodná,ta maska krutosti je jen povrchní a má za účel odlákat ty,kteří se snaží proniknout do duše a zjistit příčinu smutku a bariér.Vážení přátelé,vy mne nikdy nespatříte pod škraboškou!Stejně jako Shakespeare,i já dokáži přez utrpění psát tragédie,co život spletl nití osudu,a jehlou náhod.Ale,musíte uznat,že mi jde se přetvařovat.Ano,vypadám jako holé neštěstí,ale takový je přec záměr.Přez samotný smutek,který je povrchní a ti hloupí nevidící lidé-mimochodem,říká se jim přátelé-řeší smutek povrchní,a díky tomu,že nemají skutečné oči,nevidí skutečný problém.To jen ty ho vidíš,má milá,dívko v zrcadle.
Prý,že jsou přátelé.Jen ty mi pomáháš,tím,že mě nutíš ronit slzy jako malé děcko!Najednou už mi nepřijdeš statečná,ale opravdu krutá!Jsi jako ta láska.Říká se,že za to nemůže cit,ale lidé,co bolest vyvolají,ale copak můžeš vinit viníka,když spoluvina je také druh viny?Částečný či plný podíl-zasloužilas trest!Mluvím jako z jiné doby,vím.
Cítím bolest.Otevřela jsem oči.Já snad snila?Tak tedy,otevřu oči a vydím střepy.Na ruce krev,ale kde je rána,nevím.Cítím tu dětskou bolest,spadla jsem z kola!
Sklonila jsem se,vzala do ruky jeden z těch velkých střepů,a podívala se té dívce v zrcadle do tváře.
"Vídíš?,způsobila jsi mi dětskou bolest,a tu skutečnou pod maskou jen vyplavila ven.Jsi šťastná?"Řekla jsem jí,ale ona sklopila zrak,a usmála se.Nebo snad natáhla slzy,a sklonila hlavu,jen abych neviděla její projev bolesti?Ty snad taky něco cítíš?Také krvácela,a také rozbila tu bránu,aby mne mohla vidět.V rukou držela střep ale nedívala se do něj.Měla sklopený zrak a brečela.S posledním nádechem jsem jí slyšela špitnout "Sbohem" mezitím,co jsem se s ní loučila.Pustila jsem střep.
Snad měla i stejný záměr.Klekla jsem na kolena,už mi gravitace nedovolovala vstát.Brečím tady v koupelně jako malé děcko...Je tohle konec?Vezmu střep a říznu se,poté už bude konec!Ne!Ne! NE! To přeci nesmím! Ta dívka v černém,jsem já.Jsem smutná a nandávám si masku povrchního smutku a malé vrstvy falešného štěstí...Jsem...Tvoje zrcadlo!
Jsem...Tvoje duše!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama