K zamyšlení

Dívka noci (5.)

29. března 2012 v 7:30 | Iva |  Povídky-Kapitulovky
Sebastiane.Hraběte už zřejmě více nestrpím.Pokud se mnou odejdete,budeme vázáni jeden na druhého,a už nebude cesty zpět.Byl by jste s to jít se mnou i za cenu,že se nemusíte vrátit zpět domů?Šel by jste se mnou i za cenu,že už se nevrátíte nikdy?


Další deštivé ráno.Chvíli ještě z vyhřáté postele pozoruju odrazy blesků na mých zdech fialově nabarveného pokoje,ale hned potom už vyskočím čile na nohy.Ještě chvíli jen tak postávám a rozkoukávám se,pak si po tmě nahmatám oblečení,co jsem měla už od včera připravené.Jak jsem jenom mohla tušit,že zrovna dneska mně přepadne lenost?Každopádně mi to pár minut dalo,než jsem se konečně oblékla.Lenost není zrovna přítelem jakékoliv aktivity,a to ani tak banální jako oblíkání.
Pod dubovým schodištěm na mě čekalo překvapení-mamka stírala podlahu,takže teď byla perfektním skluzištěm,takže i dokonalým nepřítelem.Sklouznout se-spadnu.Ale co.Seskočila jsem z bezpečí vstříc pádu.Prosvištěla jsem světlou chodbou a bez zranění skončila u vchodových dvěří.Přežila jsem to!
Takže,po malém dobrodrůžu vyrážím s úsměvem do školy.Dneska bude opravdu dobrej den.

Dobrá nálada mi vydržela i přez písemku na elektrický proud z fyziky a narážky Kláry-třídní hvězdy.
"Brzo ti už přijde kamarád neboj.Snad Tě taky zabije,jako ty ostatní.",prohlásila,když jsem jí omylem-za kterej jsem ráda-podtrhla nohy.
Je lepší být zticha,takže jsem jí ignorovala a přemýšlela o tom,co řekla.Brzo ti přijde kamarád....Slyšela jsem od Andrei něco o tom,že má přijít novej kluk,ale nic o tom,že by někoho zabíjel...No jo,Klára.Ta by taky nejraději viděla jak umřu,ale upřímně řečeno,myslím,že by jí toho potom bylo líto.Potom.
Tesně před hodinou jsem se Andrei znovu optala na toho kluka.Prý hodně střídal školy,že prý něco kvůli nějaké dívce,ale co,to už jsem se nedozvěděla.Nikdo neví ani jeho jméno.Ani hlouček holek,jak já bych řekla "vševědoucích".
Zazvonilo.Hned na to mi na dřevěné lavici pro jednoho přistál papírek.Musela ho hodit Andy,protože letěl z prava.
"Druhou hodinu musím odejít,letíme do Egypta.Však víš...Napíšu ti adresu a popíšeš mi toho kluka jo?"
Kývla jsem na ní a v tom přišla učitelka.První hodina-čeština.Čeština-Učitelka Krákorová.Její účes a celkově její styl zase ladil do jejího jména.Krákorová vždycky nosívala na hodiny ty dlouhé sukně s kostkovaným vzorem a k tomu dámské sako,datované do 60. let-hippies.Měla dlouhé špinavě blond vlasy,vždycky na volno a ne příliš uhlazené,spíš krákoravé-právě proto si to jméno zaslouží.Za ní,jako stín šel chlapec.Měl do obličeje spadlé na uhel černé blýskavé vlasy,podobné těm mým,takže nikdo neviděl kdo to vlastně je.Byl oblečený do vcelku formálního oblečení,černé kalhoty,černou košili...Jako kdyby právě vyšel z pohřbu.Krákorová nám začal vykládat jakou zodpovědnost máme,aby se náš nový spolužák zabydlel a zapadnul,když v tom se jeho původně skloněná hlava zvedla a jeho zelené oči mířily....na mně! Ještě chvíli jsem se dávala do kupy,ale ústa jsem měla dokořán a nemohla jsem na něj přestat civět.Vždyť je to můj Sebastian!!
Skutečný,živý sen.Je to nemožné.Musí to být jen shoda náhod,hodně velká shoda náhod.Sny,nový spolužák,hledá dívku,mění školy...V hlavě se mi míhaly myšlenky jedna za druhou-"Takže přivítejte vašeho nového spolužáka-"
"Sebastiana Swordhanda",dořekla jsem za učitelku.Ani nevím,jak to,že si pamatuju jeho celé jméno.Původem je z Anglie,stejně jako já.Je melancholický,ale i přez jeho introverci moc pomáhavý a chápavý.
Pokud jeho pohled předtím byl zaujatý,teď doslova oplývá dojmem a zájmem.
"Eh...ano.Sebastian Swordhand....Slečno Mineová,znáte se snad?"
Nevěděla jsem co říct,v krku jsem najednou měla sucho a v hlavě prázdno.Vůbec jsem na otázku neragovala,byla jsem maximálně schopná se-pořád nevěřícně-na Sebastiana.To přece není možné.
Učitelka Sebbyho posadila k lavici za mně,protože uznala,že jako jeho kamarádka ho musím provést po škole.Prý na mě i osobně dohlédne.Určitě se jí Seba líbil!I když jí táhne na padesát,pořád má vkus,alespoň ohledně Swordhanda.
Když kolem mně Sebastian procházel,visel na mně jeho pohled.Donutila jsem se,že se do těch blýskavých krásných očí nepodívám,ale sotva si sednul,už jsem cítila,jak rudnu.Kdo ví proč.

Po škole
Se Sebastianem jsem ještě neměla možnost mluvit,ale chystám se to napravit tím,že ho provedu po učebnách a zavedu do jídelny.Zřejmě ještě nedostal mapku,ne podle toho,co jsem viděla.Pomalu jsem se chystala k odchodu ze šaten,když někdo zachytil moji ruku a jemně ji sevřel.Instinktivně jsem se otočila a napřáhla jednu ruku k úderu,ale nebylo to třeba
"Jessico"-začal,a já zase cítila to známé teplo na tvářích, "Dlouho jsem Tě hledal".
Takže ta dívka,kvůli které mněnil školy mám být já?Přestávám chápat,jakto,že znám jeho jméno,jakto,že existuje,a jak to myslel s tím,že mě už dlouho hledal??
"Nechápu to."řekla jsem nakonec upřímně.
"Má....Jessico.Spoustu věcí sám nechápu,ale co budu moci,ti objasním.A ty mne na oplátku provedeš školou a posléze svým příběhem současného života...domluveno?"
Zase jsem ztratila řeč.Mluvil jako z jiné doby!Občas jsem taky mluvila jako dospělá,ale jemu mohlo být 15,jinak by nemohl být v devítce.Vypadal na 18 a mluvil jako za dob Renesance,nebo nějaké takovéhle doby,kdy se mluvilo výhradně spisovným jazykem.
Čekal na moji odpověď.Ve výrazu neměl náznak skoro žádných emocí,ale přeci jsem spoznala,že je rád,že mně vidí.
Přikývla jsem a zabouchla skřínku.Ukázala jsem mu jídelnu,chemické laboratoře,školní pozemek a fotbalové hřiště.Škola byla hodně rozsáhlá,což v Čechách obvykle nebývá.
Bavili jsme se o nejvíce přítomném čase.Minulost a objasnění snů vyřešíme jindy.Poveděl mi o tom,jak v Anglii i různých školách hledal dívku s černými vlasy,tyrkysovýma očima a krásnou postavou,Angličanku,i když moc anglicky nevypadala.Vystřídal víc škol,než by byl jakýkoliv člověk schopen.Nepochopím jak mě dokázal najít.
"Řídil jsem se instinkty.Mou pa-"na chvíli se utnul v řeči,a já zatušila,že navazuje na něco z minulosti.
Po obědě jsem mu vyprávěla o svém životě tady,o škole,o nočních můrách,o doktoru Šelerovi.Vypadal,že ho to zajímá,ale když jsme se probrali z našeho rozprávění,tak už se stmívalo.
Doprovodil mne domů,a přede dveřmi si klekl na jedno koleno,jak to dělávají muži když žádají o ruku a věnoval mi na ruku polibek.
"Nyní už to mohu říct,snad to bude správné.Dlouho hledal jsem Vás,a nastal čas,aby jste se dozvěděla plnou pravdu a splnila slib.Teprve potom Vás opustím." Usmál se. "Avšak v tuto hodinu se již rozloučit musím,mravy tomu tak chtějí.Uvdíme se zítra,má Paní."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama