K zamyšlení

Cuarte Elementaris(2/5)

22. dubna 2012 v 16:06 | Iva |  Povídky-Kapitulovky
Po několika měsících příprav jsem byl konečně před ohnivým panstvím,s úkolem najít další artefakt,umožňující moc a vyrovnanost lidského světa,řítícího se do záhuby.Pokus mám jen jeden.Stačí jedno moje selhání svět chystá napadení všemocných stran temna.Záleží tedy na mně najít všechny artefakty stvořené Matkou Přírodou,jak Nejvyšší nazývají lidé.


Stojím před ohnivým panstvím,jediným zázrakem,který neomezeně hoří už po staletí,kdy přišel Lord Igneaus s řeckým ohněm,jímž si své panství ohraničil.Žil samotářsky a později se mu začalo říkat ohnivý muž,o kterém taky v lidském světě kolují legendy.On žil sice sám,ale nikdy-nikdy-nevycházel pro cokoliv z panství.Když odešel na věčnost-což také zůstává záhadou-,panství hořelo celé.Spousty lidí se jej snažili uhasit,ale jakoby dům dostal vlastní duši a ještě více se rozhořel,jakoby neživé kameny a dřevo chtěly dát najevo lítost nad smrtí jediného pečovatele a Lorda.
Lord Igneaus byl prvním a posledním majitelem,jediným hořícím člověkem,bydlícím ve vlastním panství.Hořlaví lidé se většinou se svým prokletím uchylovali na místa,kde požády nebyly moc nápadné,ale jejich žiovty končily velice brzy.Jednak kvůli odhalení a jejich vraždě lidmi,což vyvolávalo nepokoje a pro lidi záhadné Požárové věky,ale také se tito lidé nevyrovnali se svým Prokletím a sami si vzali život i dar,který jim byl dán.
Tak tady stojím před klidně rozhořelým panstvím,které stále svými plameny vyznačuje smutek nad dávným odchodem pána.
Zajímá mne,jak dům přijme dalšího mága,pokoušejícího se o získání Tortulle Ignea,mého poslání.
Stojím před stometrovou příchozí cestou,pak už na mne čekají ohnivé dveře a opravdu žhavé teplo domova.
Co kdybych pověsil svou kariéru a poslání mága/zachránce světa na hřebík a stal se žhavým Lordem Igneaem II.?Byl bych méně smrtelný než jakýkoliv člověk a dům by mne po několika desítkách let možná přijal a obměkčil si svou zatrpklost.
Měl bych stoakrové hořící pláně okolo a neomezené teplo domova.
Jaká ironie.I když ten dům hoří,připadá mi chladný a opuštěně bez emocí.
Nechci přece strávit osamocený život jako Lord Igneaus.
Udělal jsem první krok po cestě.prskání a plameny pode mnou nebyly příjemné,tak jsem raději hned uskočil na další kachli z původní cesty.
Pro vaše osvětlení-na cestě byly gejzírky plamenů,tryskajících z prázdných míst,původně zaplněnými kachlicemi.Většina z nich už tam ale nebyla,a když už byla,byly to tmavé kachlice s oprýskanými krajnicemi.Musel jsem být velice obezřetný v každém kroku,pokud bych si udělal předčasný rozbor křehkosti,mohl bych spadnout přímo do toho vřídla plamenů.
Menší popáleniny mi nedělaly-díky výcviku-skoro žádný problém.Sem tam mne gejzír olízl a zanechal malou stopu na kůži,ale měsíce přivykání ohni a nedozírnému horku se přece jen projevily.
Byl bych dávno mrtvý z toho tepla a dehydratace,kdybych se na sucho a nepřístupno kyslíku nepřipravil.Pil jsem nejdříve pět litrů denně,pro normálního člověka nemyslitelné,a pak naopak nepil skoro vůbec,jen zřídka když mi to Mourdon povolil.Mourdon je skutečně dobrý zaučitel,díky staré výchově zacházel až do krajních extrémů,které ho učil ještě jeho zaučitel.
Nemohl jsem dostat někoho lepšího.Lert mne naučil všem zvukům a zvyklostem jak ohně,tak i samotného panství Lorda Ignea.
Z mých myšlenek na Lerta a Andre,která mi pomáhala a taky mne,i když jako novicka všemožně podpořila,mne vytrhlo upozornění vroucího plamene,který se slyšitelně připravoval na to,aby vyšel na povrch a zničil vše,co mu bude v cestě.
Nechci,aby ze mně byl škvarek takhle na začátku-co by si o mně všichni mysleli?!-,takže jsem se pohnul kupředu.Krok to byl neuvážený,ale to mi došlo až když mně to stálo kus kůže na loktu.
Meněí rána,pomyslel jsem si a změnil strategii.Budu se pohybovat rychleji a pomůže mi to nahnat čas.Čas...Nemám opět žádnou možnost měření času,jazyky šlehajícího ohně mi neřeknou ani,zda je noc či den.Můžu tady být zdánlivě minuty,ale mohout to být i hodiny.
Nesmím se rozptylovat.Kvůli dochvilnosti tu nejsem.Musím se dostat ještě přibližně padesát metrů,otevřít tu kovovou poloroztavenou kladku,bránící dveře proti případným zájemcům o bydlení a najít talisman.Ale jak se dá najít něco,když ani nevím jak to má vypadat.V mžiku jsem si vzpomněl na ledního elfa u první zkoušky a u mých přeludů s kulisy,ale už jsem nemohl čekat.
Vyrazil jsem kupředu a rychle-ač uváženě-jsem postupoval ke dvěřím zářících plamenem a vzdorem.Dům už se začal připravovat proti nové návštěvě.Když neživá a nemrtvá věc otevře svou duši,kterou mají i nevěřivé kameny,je to zázrak a mnohdy afekt.Všechno potom berou přecitlivěle,člověk by je přirovnal snad malým nemluvňatům,ale že se žádná nebystost člověku neotevřela,tak nevím.
Lidé si žijí v blahé nevědomosti a nás mágy a jiné jim po boku žijící bytosti připomínají v pohádkách.Draky na obloze dříve vídali obyčejně,ale díky vytvořené hrozbě se začali lidem stranit.Tak vznikly spíše mýty než skutečné legendy a všechen náš spjatý svět se rozpadl.Lidé si myslí,že žijí s přírodou,ale nikdy se jim už nepodaří vrátit se k zákonům přírody.Zatvrdili naší existenci a tím jim mágové naprosto vzali pochopení k zákonům přírody.
Když jsem se už těsně blížil k bráně,plameny vztekle zesílily.Duše všech neživostí se mi snažila vzdorovat už doposud,a teď mají opravdu vztek.
"Nejsem váš lord,ani váš nepřítel." Zařval jsem do syčivého ticha plamenů.Na některých místech přestalo hořet úplně,na nekterých to naopak ještě vzrostlo.
"Nejsem člověk a vím,že vám vadí můj účel návštěvy-" vykládal jsem mezitím,co jsem se usadil na místě,kde byl oheň přátelštější k mé osobě.
Když jsem se ale trochu usadil,kachle se začala jakoby nadouvat-ano,skutečně nadouvat-čímž mi ukázala svou živost a ohněm,který na mně vytryskl nesouhlas.
"-ať už mne přijmete nebo ne,nemůžete mne zastavit.Leda,že by jste mně zabili.Rozhodněte se svou volnou vůlí,jakou vám nejvyšší dala do vaší vlastní moci.Ano,mluvím o vaší nejvyšší,kterou chovám v úctě.Před ní jedinnou se skloním jako před modlou všech živých i neživých,mrtvých i nemrtvých.Jednejte dle své vůle a-chce-li tomu tak osud-nechť vaší vůl zemřu či projdu."
Nevím,jak na mne nebytosti reagují teď,ale dokázal jsem se dostat do samotného domu a štředu panství,vzal jsem první dechovou bublinu,kterou jsem bez požitku strčil do úst.Kyslík v tomto místě byl jen v těhle bublinách,nebylo jich-podle toho co jsem zatím viděl-mnoho,ale tahle mi tak na minutu vydrží,než začnu mít potíže.
Vypravil jsem se do levé části domu,která mně vedla k pěti dveřím volně rozmístěným v chodbě bez jakéhokoliv řádu.Hořící oranžové až rudé,neprostupné stěny byly jinak holé,bez znaků po obrazech či doplňích.Vydal jsem se k prvním dveřím.
Otevřel jsem je ztuha,je tomu zřejmě dost dávno,kdy je lord naposled použil.Ocitl jsem se v místnosti.Ihned-bez zjevných varování-mne povalila vlna smutku.Dům se mne snaží zastrašit.
"Tohle je vaše reakce?",řekl jsem si v duchu,ale ne nahlas.Jen by to narušilo jejich klidné-prozatím klidné-počínání.Nerad bych si je-ve jménu všech mágů-znevážil,zvlášť ne teď,dokud nemám potřebný artefakt.
Začal jsem hledat v druhé místnosti,původně asi kuchyni.Šel jsem po nejisté podlaze a to vedro snad ani nemusím popisovat.Zase tu nebylo nic než stůl a takové ty police co do kuchyní patřívaly v 18. století.
Udivuje mě,že lord opravdu neměl služebnictvo a o všechno se staral sám.Neměl ani ženu,žádnou lásku,která by s ním sdílela život a dům.Jeho zapálený život-krásná slovní hříčka-byl vlastně chladný-v rámci možností.Zajímala by mne příčina jeho smrti.Osamělost?Žil desítky,dlouhé desítky let sám.Mohl z toho zešílet během pár let,ale rozhodně ne během desetiletí.Tak pomalá reakce na osamění nepřipadala v úvahu.Kvůli vodě?opravdu by mohl jeho život skonat velkým zchlazením jeho teploty?Kde by se na tomto míst vzala voda?
Odpověď na mé otázky jsem hledal skoro stejně usilovně jako Tortulle Ignea.
Pomalu se mojí duše a mysli zmocňoval pocit,že talisman nenajdu,selžu,světa se zmocní zlo a přeživší mágové mne budou proklínat a do dějin se zapíšu jako neschopný mág,později považován za "nechtěné zlo" a budou zlobivým dětem nabádat,aby byly hodné a snažily se,nebo skončí jako ten padlý mág Danie Darterk.
Nevím,jestli to bylo tímhle nebo ne,dodalo mi to energii hledat.
Prošel jsem celý dům,nezáživný a bez jakýkoliv doplňků.Jen věci,spojující se s nutností bydlení a přežití jako třeba postel se tu nacházely.Jinak byl ten dům naprosto prázdný.Holé stěny.Prázdné prostory.Dveře-dveře?!
Jiné dveře než všechny ostatní!Takhle to bývá v těch rukopisech co jsem čítaval už od děství!Vejdu dovnitř a tam na mě přímo uprostřed místnosti bude čekat talisman!
Pln očekávání jsem otevřel dveře.Otevřel jsem gotické dveře tepané kovem,težší než všechny co jsem zatím otevřel a-
byla to obyčejná místnost.Tedy ne,že by hořela jako všechny,tahle nehořela.Normální lidský sklep.Tady ale bylo víno a spousty-co to je?-jídla.Nebo snad to bývalo jídlo.V rohu byla jakási kupa látek.Čekal bych,že ta místnost bude prázdná,ale tady to konečně vypadá jako část normálního domu,kde se bydlelo.Řekl jsem si,že přece jen musel ten stařík mít místnost,kde bude mít jídlo a už se chystal zavřít,když v tom jsem nejspíš dostal halucinaci.Kupa látek se totiž nepatrně pohnula.Snad bych to ani nepostřehl,nebýt náhody-oslavovaní mágové tomu snad chtěli.
Udělal jsem krok k látce.Váhavý krok.Tichý krok.Bez pohybu.Bez slova.Bez zvuku.Strach.Zmocňoval se mně strach.Proléval se mi s krví.Krok.Levou.Pravou.Nátahl jsem ruku těsně nad látku.Přiklonil jsem se a slyšel cosi tichého a zadrženého.Jedním trhem jsem odtrl látku a -jak mi pozdějí došlo-nebyla tato látka obyčejná.Jaká si postava se choulela v mizerně malém prostoru a bála se hnout.Ty hluboké,odevzdané oči na mne upíraly svůj pohled s čišícím strachem z toho,co se stane.To děvče-tady měla uplatnění ta látka-se na mne bez hnutí dívala.
Nemohl jsem jí odhadnout věk.Její roztřepené,zacuchané tmavé vlasy splývaly s křivkami jejího křehkého,droboučkého těla a po chvíli se začla třást.Oči se rozthály a ona-snad strachem,snad vlivem jiných pocitů-začala plakat.Klekl jsem k ní,sklániv hlavu na důkaz pokory a mírumilovnosti.Přez to jsem z ní nespouštěl oči.
Nevěděl jsem,jak tu mohla žít,ani jak dlouho,ale byla podle všeho prochladlá na kost-řádný paradox,když zbytek domu je v plamenech-a na pokraji sil.Nemohla tu přeci přežívat tak dlouho,vedle všeho jídla,které zplesňivělo ať už něco z něj snědla či ne.
Nemluvil jsem,přeci jen nevím,jestli by mi rozumněla.
Natáhla k mé hlavě svou ruku a projela mi přez tvář.Měla dlouhé nehty,spíš už drápy než nehty.Cítil jsem náhlé teplo,když v tom odtáhla ruku.Byla na její křehké dlani.Moje krev.
Zaryla svůj nehet do své druhé dlaně a smíchala svou krev s tou mojí.Pak z naší společné krve trochu upila a pokynula mi.I bez slov jsem jejímu náznaku rozumněl.Chtěla,abych se napil a tím stvrdil,že nejsem nepřítel.
Pomalu,abycj ji nevyplašil prudkostí a zbrklostí jsem udělal malý doušek té teplé tekutiny.
Vzal jsem její ruku ke své,teď už nebyla tak prochřadlá.Jakoby jí ta krev osvěžila.Neměla na své bledé kůži žádné jizvy ani rány,kromě té,kterou si teď způsobila.Podepřel jsem jí rukou záda a přihrnul jí k sobě.Vycítila ze mně teplo a přivynula se mi na hruď.Tak jsem se postavil a chystal se odnést to děvče pryč.Zapomniv na to co se stane a i na účel mé návštěvy-chcete-li to tak nazývat-a myslel jen na přežití toho děvčete s vlasy havrana a pohledem nevinného dítěte.Její nefritové oči prozrazovaly jen nevinnost a čistou pravdu.Pokud by se toto děvče dopustilo hříchu či křivdy,už by snad na světě nemohla bát pravda.Byla tak čistá,tak bezelstná,že bylo snad mou povinností jí chránit před zlem,které bude čekat venku.Zachoval jsem se jako tenkrát,když jsem jako dítě zachraňoval opuštěná ptáčata.Ochraňoval jsem je před zlem kun a jiných šelmiček a nosil je domů.Snad to bylo tím,že samotný Lert mne našel takto opuštěného.
Jak podivně se naše osudy podobají,pomyslel jsem si,když jsem si tu slečnu prohlížel.I když nebyla nijak upravená,a byla snad věky zavřená v té komoře a-jak jsem si udělal domněnku-nikdy nevyšla ven,zavřená lordem Igneaem,vypadala krásně.Krása samotná by oproti ní byla ošklivá.Zářila.Tak neposkvrněná lidstvím a zkažeností,zvrhlostí a jakoukoliv zlostí.
A tak jsem tenkrát zachránil další opuštěné ptáče.
Vyběhl jsem ven a svým hábitem ji chránil před plameny.Ona teď byla důvod,proč se dostat ven.Ona teď pro mně zákonitě znamenala vše.Byla mi důvodem,i když byla naprosto neznámá.Stala se mi důvodem,i když jsem v ní snad neměl věřit.Byla bohem mojí zoufalosti.Alespoň pro tenhle případ.
Ukradl jsem pro ní dvě bubliny kyslíku,aby mohla neomezeně dýchat,přeci jen je křehčí,než by komukoliv přišla.Já-jako její ochránce-jsem vyrazil k hlavním dveřím,skoro jsem až neubrzdil,když jsem dveře otevřel.Byly najednou tak lehké,že jsem měl co dělat,abych je nevyrazil z pantů a nevletěl do vřídla plamenů.
Stěny domu se kývaly a hýbaly a dívka se mi na prsou zachytila ještě víc.Cítil jsem její strach na kůži a měl co dělat se sebeovládáním.Chtěl jsem zařvat na dům,ale bylo by to zbytečné.Vyplašil bych to děvče a jen bych nebytosti ještě víc postrčil.Vyskočil jsem na první kachlici.Hned mne odmítla držet a začala se kývat.Navíc jsem slyšel oheň.Blížil se.

Stál jsem ještě chvíli,držel jsem rovnováhu a to děvče.Pak jsem-těsně před šlehem ohně-skočil na dašlí popraskanou kachlici.Byly od sebe všechny tak metr dva,ale místo toho,aby mne ta dívka táhla dolů,dodala mi pocit lehkosti.Skákal jsem z jedné na druhou,nepřemýšlel jsem.Štěstí všech oslavovaných mi přálo a já se bez úhon dostal na druhou stranu.Pokud jsem přišel o nějaký prst nebo centimetr kůže,nevnímal jsem žádnou bolest.
Chytil jsem tu dívku jako to dělávají hrdinové a šel s ní-teď už po normální cestě.Hořlavé panství jsem nechal za sebou i s veškerým jeho smutkem a vztekem.
Procházel jsem mčlky polní cestičkou,v půlce noci,nesouc neznámou dívku,s kterou jsem ani nepromluvil,a neuvážlivě mi byla bližší než spousta lidí a bytostí.
Když jsme se blížili k lesu,rozeznal jsem u starého dubu osobu.Už na mne čekal.Nebo spíš pořád neopustil svoje místo.Posel a sluha v jedné osobě,teď spíše můj doprovod na mně čekal a já už pomalu roznával i bližší rysy.Tvářil se kamenně,snad i vážněji než samotný kámen,ale když viděl mou náruč a její obsazení dívkou,ztuhl.Jeho vážnost byla ta tam a jeho oči se zdály zdále víc zmatenější.Došel jsem bez změny výrazu až k němu,jen to děvče se tvářilo nejistě a začínalo se bát.
Přitiskl jsem ji blíž a jemu pověděl,že jsem ji tam našel a vrátil se bez talismanu zpět.
"Bližší vysvětlení mi dáš,co dorazíme do hradu.",řekl s pevností ale přez to prozíravou zvědavostí.
Pořád jsem nespoustěl oči z té divoké,ač křehké krásky v mém náručí.Nevěděl jsem její jméno,ani kdo vlastně je a ani mi to nechybělo.Proč vlastně bytosti potřebují vědět jméno?Vymysleli ho snad jen proto,aby se v lidech vyznali?Vždyť lidé jsou odlišní vzhledem!Možná proto,že byli zapomnětliví a pro své přátele potřebovali jména,aby je uchovali v paměti.Je mi jedno,jaké je jméno téhle dívky,pamatovat si ji budu.Dobrý život je,když si vás ostatní uchovají v paměti se všemi skutky a myšlenkami,které jste kdy řekli a udělali.Tehdy je to hodnotný život,když se o vaší vzpomínce hovoří s úctou a dobrou vzpomínkou.
Moje vzpomínka ale teď byla ohrožena.Zachránil jsem život,ano,ale nesplnil jsem úkol,na kterém závislel život většiny lidí,mágů,bytostí i nebytostí co tu žila.Zajímalo by mne,co se tomu sluhovi honí hlavou,i když mi nemá co říkat.
Vytáhl z kapsi nůž a rozřízl starou kůru dubu.Jen co se čepel dotkla stromu,začala vytékat míza.Nabral jsem si do obou dlaní a trochu se napil.Přitom jsem pokynul divožence,aby se také napila a na náznak toho,že jí nic nehrozí jsem mízu viditelně polkl.Raději jsem ještě ukázal prázdná ústa.Čarovnou,hořkou mízu jsem už cítil u srdce.Nevím jak je to možné,ale podle starých zákonitostí tato míza přepravuje k našemu hradu.Stačilo,když tam jednou budu.Nevím ale,jak se tam dostane maličká.Stačí věřit.A jeden doušek.
Dívala se na mne,ale nenapila se.Dívala se na mne pohledem,který jakoby říkal "proč to mám pít?"
Nezbývalo moc času,než se začneme přehmotňovat do hradu,tak jsem ze své dlaně nasál tekutinu do úst a donutil jí to vypít.Byl to zvláštní druh přepravy pro nápoj,ale nebylo času nazbyt.Zavřela oči a pevně přitiskla víčka k sobě.Nechtěla to vypít.Nakonec polkla a já cítil prázdnost v ústech a její rty na svých.Odtáhl jsem své rty od ní a na chvíli se zamyslel nad tím,zda-li se to bere jako polibek.Hned mne ty myšlenky ale přešly,protože jsem se právě začal přehmotňovat do hradu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama