K zamyšlení

Dívka Noci (7.)

29. dubna 2012 v 13:30 | Iva |  Povídky-Kapitulovky
Jako malá jsem často mívala ty sny.Byly to primitivní můry,ale na desetiletou malou dívenku to bylo až až.Často krát jsem,se slzami v očích,přebíhala k mamince,která mi byla andělem.Chránila mne,dokud se do snů nevloudil Sebastian.
Pak nastalo období Druhého Anděla.


Sebastian se stal brzo mým spolužákem a krátce na to i přítelem.Kamarádem.Myslela jsem přítele,jako že si jsme blízcí.Dost blízcí.Ale není mezi námi láska nebo tak.Nebo...
Nenávidím budík.
Vstala jsem trochu podážděně a za chvíli už jsem byla čílá přede dveřmi.Tentokrát tam Sebastian nestál.Kdo ví,co se dělo v "našem světě"?A jo.NIc se mi nezdálo!Jak...je to možné?Vždyť to byl druhý svět!Byli jsme starší a ve strší době,ale byli jsme skuteční!

Sebastian se ve škole vůbec neobjevil.Asi začínám bláznit,ale nedává mi to smysl.Nezdálo se mi o něm a ve škole taky není.
Šla jsem si tedy cestou na oběd,kolem samozřejmě spousty nenažraných spolužáků.
"Copak,copak?Malá Jessie nemá svého ochránce?",obrátil se ke mně nepříjemně naladěný ženský hlas.Klára.
Ona a její obdivovatelky mi zahradily cestu kterýmkoliv směrem.Co to?Co ode mně chtějí?A proč do toho tahá Sebastiana?
"Ztratila jsi řeč?To se jen hodí.Holky.",luskla prsty a ostatní její společnice se na mne na povel vrhly.Kopat a vůbec se bránit mi nešlo moc dlouho,za chvíli mne jedna z nich zvedla a udělaly kolem mne kruh.Nikdo se v té době nezdržoval na dvoře.Všichni byli v jídelně.Jak krásná spleť náhod!
Za chvíli mi daly do pusy roubík,strčily mne do kufru auta a pro jistotu zavázaly oči.Celou cestu bylo ticho,ale po zvuku aut mi nic nenapoví,kam směřujeme.
Světlo.Otevřeli kufr.Někdo mně vzal do náruče,a podle toho co jsem cítila to nebyla žena.Posadil mně na zem a já začala svázanými končetinami prohlédávat nějaký předmět v okolí.Na něco jsem narazila.Když jsem do toho ale šťouchla,pohlo se to!
Přisunula jsem se k onomu živému organismu a zkusila rukama,které jsem do teď měla na břiše svázané pevným uzlem,něco nahmatat.Začla jsem od bodu,na který jsem narazla nohou.Vzhůru.Vzhůru.Záhyb.Dolů,ještě dolů a pak to šlo zase šikmo nahoru.Když jsem se zastavila v té dolině,stáhlo se to.Podle hmatu jsem soudila,že to je riflovina.Takže nohy?
Postoupila jsem nahoru až ke krku.Člověk.Vlasy mírně nad krk,hebké a jemné.Krk úzký a napjatý.Asi se bál.Ostrá brada a ploché tváře,až na lícní kosti.Nos.Jakási páska přez oči.Takže taky zajatec.
Snažila jsem se promluvit,ale přez roubík to opravdu moc nešlo.Když uslyšel můj hlas,tak se taky pokusil promluvit.Sebastian!
když jsem slyšela intonaci jeho rozhodného hlubokého hlasu,projela mnou skutečná vlna radosti.přitiskla jsem se k němu a rukama nahmatala košili,kde jsem se usadila se svou hlavou.Cítila jsem jeho pravidelný dech a tlukot srdce.Tak proto se pro mně nestavil.Proto nebyl ve škole.Ale proč zrovna nás dva unesli?
Uslyšela jsem kroky.Rozhléhaly se po celé místnosti,která dělala hlasitou ozvěnu.
"Takže takhle vypadáte dnes?Mohli jste se trochu upravit,když jde o naše,tak důležité setkání!",promluvil muž s hrubým hlasem.Povědomým,hrubým hlasem.opravdu jakobych ten hlas znala,ale odkud...
Slyšela jsem další kroky a šepot.Ať už ty dva hlasy domlouvaly cokoliv,nepřestávala jsem se tisknout k Sebastianovi.Musím přiznat,že z něčeho povědomého jsem měla vetší strach,než kdyby to byl někdo neznámý.
"Ale no tak,Sebastiene,Jessico.To se se mnou nebudete bavit?Už jste si ani nevzpomněli na to,kdo jsem?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama