K zamyšlení

Housle

12. června 2012 v 6:34 | Nadzu-chan |  Povídky-Yaoi/Shounen-ai
Varování:Tato povídka obsahuje prvky yaoi(kluk x kluk),takže kdo to nezná nebo nemá na něco takovýho žaludek,nebude to číst!!
Jinak mohli by jste to možná pochopit asi tak od těch 12 let...Takže doporučená přístupnost:12 let
_____________________________________________________________
Prošel jsem tmavou chodbou.Mířil jsem přímo ke dveřím té věže.Byal noc a svíce,co jsem měl v ruce,pomalu začala pohasínat,až nakonec úplně zhasla.Ještě chvíli bylo děsivé ticho,pak jsem uslyšel táhlou melodii houslí.Tiše jsem,v úplné černotě,došel až ke dveřím.Pro moje štěstí nebyly ani zamčené a ani nevrzaly.Se zavíráním jsem se neobtěžoval,nechtěl jsem pokoušet štěstí.Kdo ví,zda by bylo ticho?


Na zemi se vynul břečťan a různé popínavé růže.Černé růže.V sále na vrcholku věže,tam jsem teď byl.To místo jako by bylo plné palčivého smutku a melancholie.Housle mi zněly čím dál blíž,až jsem uviděl temnou siluetu u rozbitého okna.Střepy se kolem neznámého třpytily,ale jemu bylo do tváře sotva vidět.Byl to tajemně úchvatný pohled,na toho houslistu.Díval se na mně,hrát ale nepřestal.Stál jsem oproti tomu černě oděnému muži v naprosté tichosti,ozývaly se jen dlouhé tahy smyčce.Konečně zazněl poslední tón,ale já stále nebyl schopen slova.
"Tak jsi přece jen přišel.",řekl.
Měl vcelku hrubý hlas,i přezto mi byl příjemný.Když jsem neodpovídal,přišel ke mně a zastavil se až,když se na moje tělo doslova tiskl.Pak mě políbil.Je to zvláštní,ale cítil jsem najednou volnost a přitom i vlnu vzrušení.
Ovynul mi ruce kolem těla a tlačil mě na svoje napjaté tělo.Pak se jeho prsty dostaly pod moje kalhoty,a já cítil,že se mi postavil.Lehce se nad tím pousmál.
"Nesměj se tomu,je to trapné."
Na to on jen sladce odvětil: "Není to trapné,Michaeli.Vím,že se ti to líbí."
M-Michaeli? "Ty mě znáš?"
Zastavil se a přeměřil si mě pohledem.Nevěděl jsem vůbec,jak se má v takové situaci tvářit nebo reagovat.
"To je špatné...",zhodnotil pak situaci.
Opět začal hrát,tentokrát mi ale melodie přišla známá a povědomá.
"Roderichu.Přestaň prosím.Mrníš drahocený čas hrou,když můžeme být spolu.
Znovu se usmál a v modrých očích se značilo spokojení.Odložil housle.
"To už je lepší",řekl a zase mě letmo políbil.Pak mě vzal za ruku a vedl místností.
Zastavil se až před černou,saténovou postelí,která jako jediný kus nábytku v pokoji nebyla obrostlá růžemi a břečťanem,i když byly tyto rostliny všude kolem.Na postel doléhalo měsíční světlo,jak jsem se sám podíval,z prosklené kopule několik metrů nad našimi hlavami.
Jemně mě položil na postel a sundal si brýle.Já mu sundával košili,zatímco on mi už rozepínal kalhoty.
Pak mě začal laskat.Po celém těle.Od hrudníku níž,na chvíli se zastavil u bradavek a pak rukou vytáhl můj penis.Roztáhl mi předkožku a já se nezmohl na víc,než nahlasité vzdychy.
Pak jsem mu i já svlékl kalhoty a vytáhl ho.Pln vzrušení jsem se udělal.
Olízl si prsty a pak mi roztáhl nohy.Vnikal do mě pomalu,a mě začaly téct slzy.Ne až tak bolestí,jako štěstím.
Užívali jsme si ještě hodnou chvíli a pak jsem pocítil opravdu zvláštní druh bolesti,udělal se ve mně.Lehl si na mě a oba jsme těžce oddychovali.Já ho objímal a on měl své ruce položené na mých bocích.
"Miluju Tě.",zašeptal mi něžně do ucha. "Miluju Tě strašně moc.To nikdy nezapomeň,prosím."
Trochu jsem jeho slova nechápal,ale abych mu oplatil,že ho taky miluju,vyhledal jsem jeho rty a zase jsme se začali líbat.

Zjistil jsem,že jsem usnul.Roderich teď seděl,opět černě oblečený,vedle mě na posteli a hladil mne ve vlasech.
"Musíš odejít."
"Proč?"
"Udělal jsem hloupost už tím,že si tuto noc zapamatuješ."
Podal mi oblečení,a smutek v jeho očí mi říkal,že to dělá z donucení.
"Ne.",odmítl jsem stroze.Když jsem se na něj ale znovu podíval,blýskly se mu v očích slzy.
"Chceš mě tady?"
Přitiskl mě k sobě s odpovědí: "Nemůžeš tu být."
Zopakoval jsem svou otázku a tentokrát už svou odpověď promýšlel víc.
"Nechci.Ne teď.Pokud tu zůstaneš,zřítí se to tu."
Neptej se proč,říkal mi rozum.A ten jsem nakonec poslechl.Ale pořád jsem toužil po tom zůstat.
"Chtěj po mně,ať ti naposled zahraju,Michaeli."
"zahraj mi prosím"
Možná to považuje za poslední přání před odchodem,ale já neodejdu.
Začal hrát.Ta melodie,kterou Roderich hrál!Jakobych jí znával!Někdy dříve.Dooblékl jsem se a pomalu vyrazil ke dveřím.Stačil mi jeden pohled na toho neznámého hráče houslí,a vím,že bych ke dveřím nedošel už nikdy.Pohřbil bych nás dva,neseznámené,v této věži.
A tak jsem zavřel dveře za tou neznámou melodií houslí.Housle?Otočil jsem se k zavřeným dveřím a slyšel táhlou,neznámou a melancholickou melodii houslí.Opravdu smutná píseň.
Kdo jen hraje na ty housle?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama