K zamyšlení

Svržení Francie

28. června 2012 v 13:20 | Nadzu-chan |  Povídky-Yaoi/Shounen-ai
Možná,že se někomu nebude tahle povídka chtít číst,protože je tak dlouhá,ale já za to prostě nemůžu.Zase je tu obsaženo yaoi(kluk x kluk),takže kdo to...blá blá,však to znáte.Tentokrát to není těžší na plný pochopení takže věková hranice nebude :)
_________________________________________________________________
Zase zavřený v týhle tísnivý místnosti.Zase jsem utekl.Zase mě chytil.Kolikrát budu šikanován jako dřív,když mě Francie,můj nynější pán,pojal za svého sluhu a loutku?Kolikrát mám snášet to odporné ponížení?


Holé zdi.Nedokážu pochopit,jak jsem já,silný Anglie,mohl padnout před Francií.Pitomý osud.Ani mí přátelé tu teď nejsou.Jsem sám.Jen já,čtyři zdi a jedny-ruskem hlídané-dveře.Jak je možné,že francouz jako on má v domě Rusko?!Na tom nesejde.Musím se dostat ven dřív,než zase přijde a...a bude chtít hrát ty svoje úchylný hry.
Ještě chvíli jsem poslouchal to mučivé ticho v odlehlé místnosti domu Francie.Už jen to,že je někde nade mnou...Zvedá se mi žaludek.Několik dní na útěku jsem nejedl a teď,spolu se špatnou vzpomínkou se to začíná projevovat.Kdybych umřel hladem ani by mu to nevadilo.Ten úchyl by si užíval klidně jen s mojí mrtvolou.To nestrpím.Ani teď.Nic s Francií mi není příjemný.Ani když bych se zpil do němoty.Nikdy.
Za dveřmi jsem uslyšel hluk.Po těch dnech v lesích někde ve Francii jsem měl sluch zpestřený až na křupnutí větvičky a oproti tomu byl tenhle rozhovor jako výbuch.
Soustředil jsem všechno do svého útěku.S těží jsem tenkrát omráčil stráže,což byl snad můj nejvetší výkon v dějinách,ale to jsem si mohl chválit až teď.Ale ani teď mi to nepřipadá chvály hodné.Mohl jsem už dávno být v rodné Anglii,nebýt toho upovídaného Itala,který mě schovával.Francie navštívil jeho dům a vyslýchali ho.Muselo jim dát práci vyslýchat každého,ke komu je stopy vedly,ale o to nešlo.Ital po chvilce podlehl nátlakům a výhružkám o znásilnění a prozradil můj úkryt.Ivan mne pak vrátil do týhle kopky.Kdybych na té cestě lesem šel jiným směrem,už jsem mohl být dávno za hranicemi.
"..je správně.Teď ho navštívím a uvidíme,zda už si srovnal myšlenky na Deja vú.",slyšel jsem ten odporný hlas.Žabožrout otevřel dveře a ukázal se v celé "kráse".
Do očí bijící uniforma,modrý kabát a červený kalhoty.Ten vinař jakoby se mi svojí nápadností i vysmíval.A taky,že se smál.Seděl jsem přivázaný k židli,a on se mi poškleboval.
"Čemu se směješ,žabožroute!Chceš snad další stoletou?",zařval jsem na něj,protože už jsem ten jeho pitomý úsměv fakt nesnesl.Jako kdybych to potřeboval jsem si vzpomněl na ty dny,kdy mě zrovna tady v týhle místnosti znásilňoval.A za to jsem ho teď nenáviděl ještě víc.Každou tkání,každou buňkou svého těla jsem na jisto nenáviděl toho,komu jsem byl nucen říkat pánem.
On se zase jen usmál a naklonil se ke mně."Tobě se to taky líbilo.",zašeptal tím svým stylem.který mi zase přišel tak odporný.Jestli jsem to ještě neřekl a není to dost jasné-Nenávidím tohohle francouze!
"Protestovat nemá cenu,ma cheerie.Ať už to popřeš sebe víc,pořád jsi jen moje loutka.Nemůžeš s tím nic udělat."Na to už mi začal rozepínat košili a vyžíval se v mojí bezmoci.Zoufale jsem se snažil ho od sebe odtrhnout a nakopat mu prdel,ukázat mu svojí moc,ale výsledkem bylo,že se mi lýkové provazy akorát zaryly víc do kůže.Dál se mi těmi obratnými prsty projížděl po kůži a snad každý jeho dotyk a pohled mě vraždily.
Nikomu-kromě Německa a samotné Francie-bych to nepřál.Abych alespoň trochu zmírnil ten nepříjemný pocit z Francise,představoval jsem si,že pouta přece jen povolila a já mu mohl dát co si zaslouží.Za všechny ty měsíce,všechny ty chvíle,kdy on si na můj účet užíval a znásilňoval mě.
Představivost mám sice rozvinutou,ale stejně jsem ty jeho dotyky cítil.Snažil jsem se jakkoliv odpoutat pozornost od jeho dotyků,ale prostě to nešlo.Ne,když mi zajel pod kalhoty.
"Ty odpornej úchyláku!Co z toho-",načal jsem větu.
Dal mi facku. "Jak to říkáte tam u vás?Shut up?Říkám ti,protestovat nepomůže."
Ucukl jsem hlavou do strany,a to jsem neměl dělat.Byly tam připravený pouta.Pro mě.Dívat se zpět na toho francouze,ale chtěl jsem v jeho obličeji spatřit aspoň náznak lidskosti,mohl by mě pustit...Nemohl.Jeho pohled byl maximálně plný vzrušení,nic víc v něm nebylo.

V polosedu jsem byl spoutaný k chladivé zdi.Je mu jedno,jestli budu mít ormzliny,hlavně,že on si užije.
Nahý,ztýraný a unavený plahočením po lesích jsem se na nic nevzmohl.Nemohl jsem ho ani zastavovat,nebo se jakkoliv vzpírat.Všechno bylo zbytečné.
Vrazil ho do mě.Přidával na přírazech a já se cítil,jakobych měl umřít.Opravdu.Bolest.
Pak,když si užil,mě tam nechal.Vždycky to tak dělal.Nešlo mu o to,s kým je,hlavně,že se upokojí a zbytek už je podřadný.
Jak mě mohl takový...takový úchylák a vinař vůbec dostihnout?!Ano,i on měl tajné zbraně.Uznávám,dobíral jsem si ho,ale jakmile se spojil s tím rusákem a kdo ví jak si ho podmanil,byl jsem vyřízený.
Seděl jsem tam a čekal,kdy ten rus přijde.Většinou mě tady nenechávali moc dlouho,občas ale i několik dní o naprostém hladu.Nechápu sám sebe,jak dokážu přežít.Otevřely se dveře.Dovnitř vstoupil muž s modro.fialovou barvou očí a opatrně mě odpoutával.Hodil mi šaty,ale ne ty moje potrhané a zašpiněné,dal mi skutečné,honosné šaty!
"Půjdeš za mnou.Pán te chce,panenko.",řekl s tvrdým přízvukem.Zněl naštvaně,i když to nejspíš byla jen maska.Nevěřil jsem tomu,že takový člověk by mne dokázal zabít.Alespoň jsem tomu nechtěl věřit.
Oblékl jsem se,samozřejmě za přísného dohledu Braginského,toho strážce,a pak se nechal vést jím.Hlídali mě další dva stráže,čistě pro případ,že bych chtěl znovu utéct.Kdo by nechtěl?!
Za dveřmi,před které mě postavil,byl opravdu vyzdobený sál.Možná mi to přišlo tak přepychové díky tomu,že sám jsem teď měl celu strohou a ponurou,pomalu se nedá říct,že to,co žiju,je život.
Seděl tam,v čele stolu přeplněného lidmi.Nikoho z nich jsem nepoznával,ale on se tvářil vesele a optimisticky.Vypadal,že se skvěle baví.Ale pro mě se celý ten sál změnil v hranou frašku.Všechen ten přepych najednou nebyl ničím,a on mi přišel jako čiré zjevení ďábla.Ale nebyl to celý sál,který jsem zatracoval.Jedna část mne na něm uchvátila.Okno.To světlo znamenalo svobodu.Ty nebeské paprsky mi rozzářily temné myšlení.Bezmyšlenkovitě jsem se za svobodou vypravil.Nikdo mne nezastavoval,a já měl cestu volnou přímo až k oknu.Bylo sice v druhém patře,ale ten pohled ven,na ty lesy...Mi zkazil náladu.Čekal jsem pohled na otevřené prostranství,svobodnou krajinu.Tyhle lesy mne akorát tak vrátily zpět tam,kde jsem byl.
"A kdo je ten muž?",slyšel jsem jednu ženu jak se ptala.
"Dámy,pánové.Přivítejte mého přítele,věrného přítele,Arthura Kirklanda.",prohlásil nadšeně francouz.
Nasadil jsem falešný úsměv a přešel ke stolu.Vůbec jsem necítil radost z toho setkání,ale lidé,jen lidé,mi odtud mohou pomoct.Sám se přez lesy nedostanu.Ne,pokud nebudu mít koně a přibližný směr kam jet.Prohlížel jsem si obličeje a vyhodnocoval,kdo asi může být důvěryhodný.
Zaměřil jsem se na černovlasého muže,který se za celou dobu ani neusmál.Jen poklidně,zcela v tichu seděl,poslouchal ostatní,a když se ho někdo na něco zeptal,stručně odpověděl.To je člověk,kterého potřebuju.
Přisedl jsem si k němu a pokusil se navázat konverzaci.Mluvil jsem o hloupostech,ale tím jsem se jen utvrzoval,že nemá ve zvyku přechvalovat nebo zdlouhavě opěvovat krásu zdějších odporných míst.
Přitiskl jsem se nenápadně k němu a šeptem jsem mu stručně vyložil,že se odsud potřebuju dostat pryč.
Chvíli se na mě díval,jako kdyby zvažoval,jestli mi pomoct má nebo ne,ale nakonec přikývl.Bohužel pro mě to ten francouz viděl.Díval se na mě,i když se ho dvě dámy pokoušely přimět k odpovědi na nějakou otázku.Byl zaměřený jen na mě.Ale já si toho nevšímal.
Vrátil jsem se na svoje místo a pak začali nosit na stůl.Zábava mezi lidmi byla vskutku v plném proudu,jen já jsem se stále nějak nedokázal soustředit na nic jiného,než na útěk.Když jsem dojedl,schoval jsem si ostrý nůž pod pásek tak,aby ho nikdo neviděl.Toho si naštěstí ani nikdo nevšiml.
Lidé dojedli a ke mně přišel Ivan."Je čas jít.",oznámil,a pokynul směrem k Francisovi.Zvedl jsem se,udělal skoro až přehnanou úklonu a vyrazil kde dveřím.Francis mi podle všeho dal důvěru,a ti dva stráže už za mnou nešli.Bylo to tak snadné.Zašli jsme do vedlejší chodby a odtud jsme se měli vytratit spletí komnat do nejhlubší hladomorny.Jenže než stihl můj hlídač kamkoliv zahnout,vrazil jsem mu do zad nůž ze sálu.Otočil se ke mně,podíval se na svou ránu a pak padl na kolena.Krev se mu řinula z hrudníku ve snaze zacelit ránu.Ale nešlo to.Abych to urychlil,vyndal jsem nůž a ještě několikrát bodl.Za celou dobu se ten rusák ani nepokusil volat pomoc.Jen se na mě podíval,udělal podivnou,nerozeznatelnou grimasu...A umřel.
Teď už nebyl ocesty zpět.Slyšel jsem hosty jak procházejí chodbami.Dal jsem se na druhou stranu od nich a dostal jsem se do přízemí.Vzal jsem to do kuchyně,očekávajíc,že tady bude druhý východ na terasu.Štěstí mi snad poprvé přálo.Dal jsem se na útěk,nejdřív ke stájím a ukradl jednoho bělouše.Na záchranu tím japoncem jsem čekat nemohl.Nasedl jsem a vyjel.Ale v tu chvíli jsem v okně zahlédl jeho.Viděl mě a okamžitě se dal za mnou.Tryskem jsem ujížděl do lesů.Bylo už jedno,kam pojedu,hlavně daleko.
Začínal jsem věřit,že se mi to povede,dokud jsem za sebou nespozoroval výrazně modou barvu.Dojížděl mě.Podíval jsem se do brašny,která byla na koni stejně jako ostruhy a hledal něco,co bych mohl použít jako zbraň.
Dojížděl mě a já našel jen lano.Ne moc dlouhé,ale bude to muset stačit.Zastavil jsem u většího hloučku stromů pro případ,že by měl zbraň.Ale očividně si myslel,že po hladomoru,který jsem přežil zase nebudu schopný ničeho.Ale on mi dal energii,dal mi přeci celý večer volna a plný stůl!
"Neschováš se,ma chére."řekl výsměšně a dojel na dva metry vzdálenost od "mého" koně.
"Nechápu,co se takovému idiotovi jako tobě honí hlavou.Zabiju tě,to snad chápeš.",uvázal jsem smyčku na laně a vyjel zpoza stromů.Trefit ho do lasa ani nebylo těžké,zvláště když se ani nehnul.
"Bohužel nemám jinak,než,že tě budu muset nechat místní zvěři.Ale to by bylo nepatřičné.Potáhnu tě za svým koněm až do Anglie,kde tě čeká vězení."
Na to jsem ho stáhl z koně a pak jsem sám sesedl.Najednou jsem k němu vůbec nechtěl cítit lítost.Ani trochu.Uvázal jsem mu smyčkou ještě ruce,hezky k tělu,a pak jsem mu rozkročil nohy.
"C-co to děláš?"
Svlékal jsem mu ty jeho červený kalhoty a pomalu mu začínal dráždit rozkrok.Chvíli jsem u toho zůstal,pak jsem si rozepl zip a vytáhl svůj penis.Ještě víc jsem mu roztáhl nohy a vnikl do něj,celý.Vyjekl.
Už toho francouze chápu jaké to je,znásilňovat.Začínal jsem přidávat a líbilo se mi to čím dál víc.On proti své vůli vzdychal.Pomalu řval na celý les.Přidával jsem na přírazech.Pak,když jsem se udělal jsem se znovu oblékl,dal mu zpět jeho oblečení a přez veškerou nechuť mu pomohl přez pouta,která jsem mu mezitím dal,obléct.Chtěl jsem ho obvázat lasem,ale vzpíral se.Bohužel pro něj byl ještě zesláblý tím sexem a tak se na nic moc nezmohl.Přivázal jsem mu ruce smyčkou k bokům a pak si nasedl na koně.Konec lýkového lana jsem silně přivázal k postroji.
A tak jsem vyrazil do Anglie.Znovu domů...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Edwina Edwina | Web | 3. července 2012 v 16:45 | Reagovat

Vážne super povídka! Moc hezky píšeš!
^//^  dobře mu tak, Francis si to zasloužil! >:D

Jinak, nechceš být sb? ^^

2 Nadzu-chan Nadzu-chan | 6. července 2012 v 8:48 | Reagovat

Díky :D ale u toho Francise jsem to měla víc rozepsat...zasloužil si víc.. :D
sb? hm.... nbo nevim,nejsem zrovna pracovitý člověk co dokáže dát článek aspoň jednou za dva dny :D

3 Animefil Animefil | 11. července 2012 v 14:41 | Reagovat

O.O dobře napsaná povídka.. nicméně asi bych měla vyrazit do nejbližšího obchodu pro náhradní klávesnici :D

4 Mia Mia | 12. srpna 2013 v 21:09 | Reagovat

hezká povídka :-) je mi líto Francie,mám jí ráda,ale což :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama