K zamyšlení

Be Spamano II.

25. srpna 2012 v 13:18 | Nadzu-chan |  Hetalia
V baru se večer nic moc nedělo,možná jsem párkrát přelil sklenku,to když jsem myslel na Lovina.Vůbec mi nešel z hlavy,a to nejde ani teď,ráno.Když jsem se včera vrátil pozdě večer z práce,tak už Belgie spala.Vůbec se mi do té naší manželské postele nechtělo.Tak jsem si raděj ustlal na gauči,protože spát ta blízko ní,když myslím na někoho jiného...Měl bych se s ní rozejít.Ale,jak jí to říct?Nikdy jsem ji neviděl naštvanou nebo dokonce smutnou.A navíc nechci být ten,kdo jí ten vztek nebo co to s ní vůbec udělá způsobí.


Když jsem se tedy ráno probral,bál jsem se,co řekne na to,kde spím a proč.Ale nestalo se tak.Ještě spala a tak jsem se potichu vkradl do našeho pokoje a uchystal si věci do práce.Oblékl jsem si svou hnědou uniformu a v kuchyni si udělal malé kafe.Jak jsem teď rád,že spí.To je snad úplně poprvé,co si připadám provinile až tak,že se bojím,aby to na mně od pohledu nepoznala.
Vydal jsem se do práce,pěšky.Není to kousek,ale přijdu na jiné myšlenky...Tiše jsem za s sebou zamkl a dal se na cestu.Jenže...jak to ale Bell vysvětlím?Spí a nic neví,neví,že jsem se bezhlavě zamiloval do někoho jiného,do chlapa ještě ke všemu!Kdybych se jen zamiloval,můžu se s ní v klidu rozejít,ale...vždyť jsem ho líbal!
Míjel jsem auta,budovy,ale pořád mi nešly z hlavy ty pocity,když jsme se líbali na té pohovce.Bylo to s ním tak...jiné.Plné pocitů,vzrušení...Tomuhle se asi opravdu říká láska.Co je tedy to,co cítím s Belgií?S ní jsem se nikdy takhle necítil.Nikdy jsem po ní tak netoužil jako po Lovinovi...
Cesta obvyklé bývá dlouhá,ale já si ani neuvědomil,že skoro běžím.A tak jsem byl přímo před budovou,kde pracuji.Vešel jsem tedy prosklenými dveřmi do toho známého interiéru a vydal se do druhého patra do kanceláře.Mám ji společně se svým šéfem,ale ještě jedno místo tam je.A co říkal šéf,tak mi přijde podřízený!Opadl ze mně všechen smutek ohledně lásek a všeho a těšil se,že bduu moct i sám sebe nazvat Bossem.
Otevřel jsem tedy a nechal na sebe dopadnout paprsky slávy.Ale jakmile jsem uviděl usměvavou tvář svého Šéfa,s jeho rukou na tom nováčkovi...Hned jsem chytil zase depku.Byl to Lovino!
Můj nový...Nový podřízený je-je člověk,kterého....miluju?!
Vypadal stejně překvapeně jako já.Ale jen chvíli.Pak jsem si uvědomil,že mám být milý a přinutil se do úsměvu.On se před mým šéfem taky usmál,ale myslím,že jeho to stálo větší úsilí než mně.Podali jsme si ruce a já jsem hned pomyslel na včerejšek.ještě,že neumí číst myšlenky.
"Hola!Nečekal bych tě tu.",usmál jsem se znovu.Teď už ale upřímně.On zčervenal a uhnul pohledem,asi si taky vzpomněl na včerejšek.
"Taky bych...Nevěřil,že tady...potkám někoho jako...ty.",dostal ze sebe s velkými pauzami a přemáháním.Opravdu jsem byl tak překvapený,držel jsem jeho ruku jako kdyby měl být přízrak a nemohl se nabažit pohledem na něj.
"Vy se znáte?",zeptal se nakonec šéf a vrátil nás tak zpátky na zem,až jsme se pustili.
Přikývl jsem a sedl si na svoje místo u stolu.On má stůl hned naproti mně,u okna,takže se na něj budu moct dívat nerušeně jak dlouho budu jen chtít.Úžasné!Taky se posadil a dali jsme se do práce.Šéf se na nás chvíli díval,a pak si šel svou cestou.On měl totiž místnost vedle naší malé kuchyňky sám pro sebe.
Byli jsme celou dobu zticha,on se zabydloval u stolu a já vyřizoval nutnosti,jako jsou sezení s ostatními G8.Od doby,co nás přijali mezi ně chodím sem do práce a tak.Je to spíš težší stíhat,ale zas jsou tu určité výhody.
"Prosím tě...",začal nejistě,"-K čemu je tohle?",a ukázal na štos papírů.Moc dobře jsem neviděl,co je to za typ,tak jsem vstal a stoupl si za něj.Přiklonil jsem se k jeho hlavě a vzal jsem papíry do ruky.Chvíli jsem se díval,všechny ale byly nepopsané.Začal jsem se smát.
"Č-čemu se tak culíš,sakra?!"
Nepřestával jsem se smát. "Tohle je papír do tiskárny!"
"Vždyť já vím.K sakru!",vytrhl mi papíry z ruky a dal si je do jedné ze zásuvek.
"Opravdu?Nevypadal jsi tak.",namítl jsem,a neodolal jsem malému polibku na tvář.Otočil se na mně a vypadal,že chce víc.To si nemusel říkat dvakrát...Líbal jsem ho...Tak naléhavě,tak vroucně.
Položil jsem ho na stůl,má štěstí,že už si na něm udělal místo.Zajel jsem mu rukou pod košili a hrál si s bradavkami.On byl celý červený,tan lindo!!
"Tohle...by jsme neměli dělat...Přestaň,sakra!",řekl potom,když jsem mu zajel rukou do kalhot.
"Ale...",má právdu.Chci víc,ale co když někdo přijde?Jsme v práci,ještě ke všemu!Proti svojí vůli jsem ho pustil a pomohl mu upravit košili.
"Promiň.Snad už to bude s tím papírem na tisk v pořádku!",řekl jsem a spiklenecky na něj mrkl.On sklopil pohled na stůl,snad ještě červenější než byl.
Ten den už jsme toho víc neudělali,jen jsme se na sebe občas podívali,ale to vždycky hned jeden uhnul očima jinam.Většinou on...

"Jsem rád,že pracuješ ve stejným jako já.",prohlásil jsem potom,na cestě domů.Každé ráno s ním půjdu do práce,v práci ho uvidím každou minutu a večer máme společnou cestu domů.Sice bude těžké vydržet to,abych se na něj nevrhnul a nezačal ho líbat,ale máme celou cestu domů.
Vydal ze sebe slabé "Um.." a to bylo všechno.Byl zticha,vyhýbal se pohledu na mně.Začíná mně snad nenávidět?Není možná...
Chytil jsem ho za zápěstí a otočil si ho k sobě.Zrovna procházela kolem nějaká paní s malým klukem,když v tom ten kluk kouknul na nás a zařval:"Mamíííí!Podívej!Budou se rvát!"
Bylo mi tak trapně,že jsem se jen usmál a znovu ho pustil.Došel jsem k mému domu,ale u poštovní schárnky jsem se zastavil.Podíval jsem se jeho směrem a on stál,stejně jako já.A díval se přímo na mě!
Přitáhl jsem si ho blíž,tentokrát se vůbec nevzpouzel ani nic nenamítal.Políbil jsem ho tak rychle jak jsem jen mohl,s naléhavostí ve zkratce a pak už rychle utekl za dveře.Cítil jsem se jako malý kluk,který sáhl děvčeti pod sukně a utekl.Přesně tak se cítím!Pokud Belgie zrovna nekoukala z okna,bude všechno v pořádku.Ale stejně jsem pro jistotu byl potichu.Došel jsem do kuchyně,kde na rajčeti ležel přišpendlený vzkaz:
Šla jsem k Felicianovi.xox. Bell
Odložil jsem tašku a rychle utíkal za Romanem.Dokonce jsem nechal otevřené dveře a běžel bos.Musel jít pomalu jako hlemýžď,protože se sotva dostal za poštovní schránku.Sprintoval jsem k němu přes trávník a trochu jsem to neubrzdil.Tak jsem na něj spadl.Dopadli jsme pod okno,takže by nás neblo ani náhodou vidět.
"Co to děláš,debile?!",vyjekl.Pak jsem mu ale zacpal rukou ústa.Nepomohlo to a pořád ho bylo slyšet.Tak jsem ho políbil abych mu zacpal ústa.Ani tentokrát se nechtěl odtáhnout,a já jsem neměl nic,co by mně zastavovalo.V ulici bylo ticho,jenom dva blázni se líbali pod oknem,jaký vtip.
"Te quiero.Mucho quiero.(Chci tě.Moc chci)",zašeptal jsem a s tím jsem se pomalu zvedal,tak aby jsme se vyhli oknům.Je mi už vlastně jedno,jestli mně Belgie uvidí,tak jsem se postavil do okna jakoby nic a vzal Lovina do dlaní.Ať si celý svět myslí co chce,já ho miluju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama