K zamyšlení

II. Nevyhnutelný

25. srpna 2012 v 13:11 | Nadzu-chan |  Hetalia
Zrovna jsem se vracel z kuchyně,když jsem narazil na Lichtenštejnsko.Navzájem jsme se pozdravili a pak už se i ona otočila ke kuchyni.
"Počkej,jídlo pro tebe jsem už...Připravil.",odkašlal jsem si a nasměroval ji na balkon.


"Ty jíst nebudeš,onii-sama?",zeptala se svým příjemným a ustaraným hlasem.Odvětil jsem jí,že už jsem po jídle,i když to nebyla pravda,a odebral se znovu do pokoje.Trochu mi tím připomněla dobu,kdy jsem byl spojenec Rodericha,taky jsem mu to párkrát dělal.Připravil jsem mu jídlo a bez toho,abych něco snědl sám,jsem odešel.Pak to ale většinou už rozpoznal a sám mě krmil,dělal přesně to samé,co já.Taky nejedl,pokud věděl,že zítra jídlo být už nemusí.Ale ne,že by to znamenalo,že jsme nějak stejní.Teď už je to jiné!Spojenectví se rozbilo a tím to končí.
Tak proč na něj musím myslet?!
Z pokoje jsem vylezl,už oblečený,před obědem.Na jídlo nemám ani pomyšlení,tak jsem se vydal do zahrady.Sedl jsem si na lavičku přeplněnou polštářky.
Ležel nejspíš na lavičce před mým domem,na zahradě v jedné té rozkvetlé části.Ležel na měkkém,že by polštářky?
Je to snad...ta lavička,na které jsem ho tenkrát ošetřoval?Nemožné.Opravdu to...bylo tady?
Lehl jsem si a přitiskl si jeden z polštářků na hrudník.Moc často tu nepršelo,tak mohly být vyndané stále,takže byly provoněné květinami,které rostly všude okolo.

Pomalu,lehce se červenajíc,jsem mu rozepínal knofíiky od košile,která kdysi byla bílá.Trochu se nad tím začervenal,asi netušil,že to je poprvé,co z někoho sundávám oblečení.
Posadil se a výraz ve tváři se mu trochu zkřivil.Lekl jsem se,chybělo málolabych odskočil,už jsem si totiž skoro myslel,že je mrtvý,nebo,že alespoň spí.Ještě chvíli jsem se na něj díval,jestli se mi to opravdu nezdá a sedí tu přede mnou,a pak jsem vzal z připraveného lavoru kus čisté látky,namočenou v desinfekční masti.Trochu jsem nechal okapat,a pak jsem mu hadřík přiložil k ráně pod žebry.Lehce zasyčel.Byl statečný.Na jeho místě bych už řval.
Vydesinfikoval jsem i další rány,co jsem našel.Jednu na koleni,dvě na zádech a raději i tu bouli,co měl na hlavě.Když jsem mu potom už jen pro jistotu dočišťoval ten šrám u boku,chytil mně za ruku.Podíval jsem se na něj,byl celý červený.Ihned jsem chtěl uhnout pohledem,ale než jsem to stihnul,obejmul mě.Jen mne objímal,nic víc.
Přitiskl jsem ho k sobě,a poděkoval jsem mu,za to,co pro mě znamená.Nestačilo mi ale říct jen "Děkuju" a tak jsem ještě rychle dodal:
"Miluju tě"
Probrala mě až Lichtenštejnsko.Seděla vedle mně a jen se dívala okolo.Naprosto tiše.Odkašlal jsem si a posadil se,a ona se na mě podívala.
"Vypadal jsi,že se ti zdál pěkný sen,onii-sama.Nechtěla jsem tě budit,omlouvám se.",řekla lehounce.
Pěkný sen?Usmíval jsem se snad ze spaní?M-Mluvil jsem?!
Znovu jsem zakašlal,a už jsem se chystal ji opravit,ale potom bych už musel vysvětlovat svůj sen,a lhát nemám v povaze.Proto jsem jen seděl vedle ní,a užíval si přírodu.Možná jsem chtěl něco říct,ale Lichtenstein mně předběhla.
"Onii-sama.Proč jsi mně tenkrát...zachránil?",zeptala se.Co je tohle za dotaz?!A ještě takhle brzy!
"Udělal jsem...to,co by udělal každý!",řekl jsem,ale jen jsem si vzpomněl na Rodericha.
Tolikrát jsem ho dřív zachraňoval,že už jsem měl snad v povaze ostatním pomáhat,jako jsem dřív tolikrát pomáhal jemu,a on mně-
"Proč na něj sakra myslím?!",vyhrkl jsem,nahlas.
Celý den jsem se pak nemohl zmoct před Lichtenštejnskem na slovo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama