K zamyšlení

Nick

25. srpna 2012 v 13:21 | Nadzu-chan |  Povídky-Yaoi/Shounen-ai
Nový školní rok.Vedle mně zase prázdno.Co bych si jen mohl přát?! Zase se o mou osobu nikdo nezajímá.Jak jinak.
Jsem Nick.Není to dlouhá doba,asi tak dva roky,co jsem se přistěhoval.Ze začátku jsem si říkal,že si najdu kamarády časem,v té době mně přeci nemohli hned znát.Jak čas plynul,moje naděje na kamarády se roztříštily jako křehká sklenička.Ve třídě se už všichni znali a očividně jsem pro ně byl nezajímavým objektem.Už jsem se s tím celkem smířil,že nezapadám.


Sedl jsem si na místo a připravil si knížky.Nedívám se po třídě,nikdy.Ani teď,ani nikdy jindy se na ně nepodívám.Oni mně nezajímají.Já nezajímám je.To je moje moudrost,kterou se řídím.Pomalu nevím,jak ostatní vypadají.Kdykoliv stojím před třídou a něco říkám,dívám se na zdi nebo na svoje místo,nikam jinam.
Zazvonilo.
Opřel jsem se o židli a zavřel oči.Každodenní rutina,nemít co dělat.Doma nemám už žádnou knížku ke čtení.Kreslit?Nemám skicák,starej už je plný malůvek.
Zabouchly se dveře.Učitelka vešel do třídy.
"Dobrý den.Studenti.Než začneme-"
Přerušila svou řeč,protože někdo vletěl do dveří.Byl to kluk.Celý červený.Očividně zaspal a proto musel běžet,aby nepřišel pozdě.Tohle je opravdu jeden z mých spolužáků?
Učitelka si oddechla,a z pracně sepnutého drdolu odpadl pramínek karmínových vlasů.
"David Filip?",zeptala se.Nadzvedla obočí.
"Daniel."
"Správně.Třído.Váš nový spolužák.Daniel Filip.A jediné volné místo je...Vedle Nika Takashi!"
Nikde ve třídě není místo?!Proč zrovna ke mně si musí-ze všech lidí-sednout?!
"A-ahoj.Sem Dan."
Po několika vteřinách mi došlo,že si asi nesedne dokud se na něj nepodívám.A očividně se na mou odpověď čekalo.Celá třída byla zticha a určitě všichni koukali na mně.Tak fajn.Předvedem jim show.Nikdy mně neviděli někoho přivítat nebo pozdravit.Nikdy se se mnou nikdo neseznamoval.Prostě žhavá novinka.
Podíval jsem se na něj s čistým nezájmem.Další frajírek.Zvláštně nagelovaný vlasy,nedovlíknutá sepraná mikana,volný rifle a ošoupaný tenisky.Řekl jsem mu jen odosobnělý "ahoj" a pak už ho nechal,ať se baví s kým chce.Celou hodinu jsem na něj ani nekoukl.I přezto jsem ale viděl,že rovnice o dvou a více neznámých ho nezajímají a ani nemá zájem o to se zajímat.Možná,že by mu každá holka nabídla pomoc s doháněním učiva nebo ukázkou školy,ale s tím jsem se neobtěžoval.Holky ať si ho balej jak chtěj,kluci ať před ním machrujou jak chtěj,tenhle blbec nikdy nebude můj kámoš.Zapadne i bez mojí pomoci.

Přišel jsem do třídy.Vedle mého místa i na něm se nakupila snad celá třída.Jakmile jsem ale odložil tašku,veškerá radost a smích hned opadly.Většina očí se upřela na mně a já svůj pohled soustředil na Daniela.Můj pohled mi oplácel spolu s nevinným úsměvem.Během několika dní si ho všichni zamilovali.Najednou jsou všichni tak hodní,tolik života v týhle lavici ještě doopravdy nebylo.
"Vážně?Někdy se na Tebe musím přijít podívat,když jsi tak dobrej!",poznamenala zrovna jedna z těch holek,co seděly na mým místě.Štvát mě takhle brzo z rána.Není ani první hodina a už se všichni slétli jako vosy na med.Nežárlím,ale štve mně to! Mojí maličkosti si všimli,až když mi jedna z těch slečinek kopla do ruky.Možná omylem,možná naschvál.Štvalo mně to stejně.Ta blbka se tomu ještě navíc zachichotala a pokynula hlavou s Danovi,aby mu ukázala,jak děsně moc je vtipná.Ví alespoň o tom,že jsem taky člověk a ne jen bloudící tělo?
Jedinej,kdo se mi nezačal smát byl právě Dan.Tak teď mě to začíná bavit.Sledovat reakce těch holek,které očividně jsou moje spolužačky bylo opravdu těžký,protože jsem se málem neudržel a vybuchl smíchy.Zadržoval jsem to jak jsem mohl,ale určitě se mi to nedařilo jak bych si přál.Všechny ty holky se dívaly na Dana,ale on se s úsměvěm díval na můj obličej.
Je tomu už asi měsíc co přišel,ale za tu dobu se na mně podíval sotva dvakrát.Když teď věnoval svůj pohled jen mě,bylo mi divně.
Hned v prvním týdnu co přišel,se stal hvězdou třídy.Pokaždý,když přišel,tak se k naší lavici nahrnula snad celá třída.Jemu to podle všeho nevadilo,ale jeho ignorovanému sousedovi ano.Od tý doby jsem začal chodit do školní knihovny i přez přestávky.Do knihovny se tedy začal směrovat celý můj život.Ráno před školou-knihovna.Přestávky a polední pauza-knihovna.Po škole až do zavírání školy,a tedy i knihovny.Byl jsem tam pořád.Je tam ticho a už jsem tam známá natolik,že mě udělali částečným knihovníkem.Když přijdou nové knihy,zavolají mně a jdu je balit a označit.Nedávno mi dokonce dali i klíče,protože zůstávám v knihovně až do zavírání a jsem tam prakticky pořád.Všem k dispozici,všem připraven pomoct a najít knihu.
Líbí se mi tam.Takže není divu,že hned co skončilo dnešní vyučování,šel jsem na oběd a pak do knihovny.Pro dnešek jsem se chystal přečíst si Sienkiewicze.
Sedl jsem si k oknu a začal číst na prvních stránkách.Ohněm a mečem.Po chvilce už jsem nebyl na židli u okna knihovny,ale na Divokých Polích roku 1647.
Probudil jsem se.Nevím,kdy jsem usnul,každopádně bych už mohl odejít.Začínalo se stmívat.No paráda.Když si pospíším,tak možná stihnu být venku ze školy než školník zamkne.Rychle jsem zavřel okno,Sienkiewicze dal na stůl k počítači u dveří,vytáhl klíče a začal hledat ten správný.Dělej,dělej,děleeej!,Povzbuzoval jsem se.Mám ho! Na třetí pokus už byl klíčky v zámku a já zamykal dveře.Až když jsem byl na schodech k přízemí jsem zaregistroval,že nemám tašku.Takže zpátky a znovu odemykat.Znovu na několikátý pokus.Začínám být nervozní,že to nestihnu a zůstanu tady trčet do rána.Školník odchází v šest.Ani o minutu dýl.Hodiny ukazovaly za pět minut šest.Musím si pospíšit!Kde jen je ta zatracená taška!Kličkování mezi uličkami knihovny nebylo zrovna nejlepší hledání,ale co se dá dělat.Ležela spolu s tělocvikem pod regálem s dramatickou četbou,to se dalo čekat.Proč mě to nenapadlo rovnou! Tři minuty.Teď už se mi ruce u zamykání třásly tak moc,že už bych málem nezamkl.Ale povedlo se.Vystartoval jsem ke schodům,které se míjely pod nohama po dvou,po třech. Na konci chodby byla vidět silueta školníka.To ne! Už zamyká! Nasadil jsem nejrychlejší tempo co moje tělo bylo schopno vydat a nebral ohledy na vlasy,které znemožňovaly dobře vidět.K mému běhu se ale někdo přidal! Pohledem na to osobu na pravo jsem byl dost šokovaný,natolik,že bych málem zapomněl běžet.Byl to Dan!,a taky běžel ke dveřím.Pár metrů před hlavním vchodem a tedy i naším vysvobozením už ale nebylo proč běžet.Školník už odcházel k autu.Nasedl do něj dřív,než mohl uslyšet Dana,jak byl do zamčených,prosklených dveří.
"Nemá to cenu.Neuslyší tě.",prohlásil jsem.
"Co ty můžeš vědět?!",obořil se a nepřestával do těch dveří bušit.
Takže s tímhle individuem budu muset strávit noc ve škole.Zrovna s ním!S populárním nováčkem.Otočil se ke mně.V poměrně opáleném obličeji se mu značilo trochu smutku.Takže tady nechce být se mnou? Pocuchal si svoje hnědé vlasy a obdařil mně kouzelným úsměvem.Tak teď už jsem rozhodně nevěděl,co si mám myslet.Jednu chvíli mně ignoruje,druhou se zase usmívá,jakobych byl jeho nejlepší kámoš.Blázen.Nejen,že se tak choval,ale i tak vypadal.Střídavá nálada jako proud a bláznivý obličej proudem zasažený.Jako po zásahu proudem...
"Asi tady není odemčená nějaká místnost,co?",zeptal se s trochou neklidu v hlase.Aby se neptal.V každý třídě je přeci pohovka!Vyndal jsem z kapsy klíče.V knihovně přece jeden gauč byl!Jak já byl rád za to,že rada usmlouvala ředitele na tyhle pohovky.
Pomalým krokem jsem se,vedle Dana,vydal ke schodům a ke knihovně.
"Takže tohle je místo,kam pokaždý mizíš?"
Přikývl jsem.Teď už se mi ruce netřásly,ale stejně jsem se do klíčové dírky nemohl trefit.
"Ukaž,trubko."
Vzal mi klíče z rukou a na první pokus odemkl.Pro mně nemožný kousek. Otevřel prosklené dveře a málem mi zavřel před nosem,ale neudělal to.Místo toho se na mě za sebe podíval a usmál se jakoby by on za nic nemohl.
"Díky",řekl jsem,když za mnou zavřel dveře.Gentleman? To asi sotva.Zajímá mě,co tady ve škole dělal.Já jsem byl v knihovně,takže mám omluvu pro noc ve škole,ale pokud mě tady ráno najdou s ním...
Proboha! Až teď mi to docvaklo.Budu s NÍM spát ve škole.A škola je prázdná...Prázdná!Takže nemá kdo topit! To...To ne!
"Co se děje?"
Asi jsem musel vypadat jako tupec.Ale,když,já nechci abych musel být blíž k němu.Ale zase nechci umrznout.Umrznout,protože když se v naší škole netopí,tak teplota občas klesne i trochu pod nulu,ale to už je fakt nejvíc.A mě,v tričku a kraťasech,začíná být zima už teď,krátce po školníkově odchodu.
"Je ti zima?",zajímal se dál.
Pohledem jsem raděj uhnul na zem.I když mi zima je,tak jemu to prostě nepřiznám,kdo ví co by-
Zastavil jsem se až nárazem do jeho těla.Ucítil jsem příjemnou vůni.Ačkoliv to nechci přiznat,opravdu voněl...Vzpamatuj se! Než jsem stihl ustoupit zpátky,objal mě.Přestaň na to myslet!Je to kluk!
"Klepeš se."
Neříkej! Bez tebe bych snad nemohl ani dýchat,kdybys mi to neřekl. Odstrčil jsem ho od sebe.
"Nestojím o tvojí péči!",zařval jsem na něj pak.
Zíral na mě s překvapením v očích.Možná mu to přišlo trochu nečekaný,ale já nesnesu jeho přítomnost.Je to jen frajírek s ošoupenýma teniskama a věčně nagelovanými hnědými vlasy.Žhnula ve mě nenávist a vztek k tomu individuu naproti mě,a vůbec netuším,kde se ty pocity vzaly.Ale mám prostě vztek.Nenávidím ho! Je to jen noc.Jedna pitomá noc.Radši omrzliny než on.Hvězda si přeci poradí,takže já musím taky.Ale pan Perfektní prostě musel něco udělat,aby ho zítra všichni považovali za hrdinu.Už to vidím. "Takže toho neschopnýho kluka,co se o sebe ani neuměl postarat,vlastně zachránil před umrznutím!" Tak o to rozhodně nestojím.
"Žárlíš?",zeptal se po chvilce.
"Žárlit?!Já a žárlit? Na co proboha?"
Asi jsem nezněl moc věrohodně,zatvářil se jako že mi naprosto věří,ale pak zase přišel ke mně.Já začal couvat.Je to kluk,kluk,k sakru!
"Stůj.",přikázal klidně.
Zapomeň chlapče!Zastavím a budu v tvojí bezprostřední blízkosti.Nikdy!
Proč mi říkal,ať zastavím jsem pochopil hned po chvilce.Za mnou byly vyrovnané knihy.A já nalítl přímo do nich.Pád na tvrdou a studenou podlahu následoval samozřejmě za doprovodu vázaných knih.Tyhle čerstvě vrácené knihy se měly přeci vrátit do regálů,jen jsem na ně dneska kvůli mému odchodu zapomněl.A to se mi vymstilo.
"Příště bys mohl poslechnout."
Nechal jsem ho,aby mi pomohl vstát,ale pak jsem se zase ocitl v jeho objetí...Dal mi ruce na boky a pevně mě přitiskl k sobě.
"Nežárli na mě.Není to pěkný.Navíc,když je to na Tobě vidět."
Chci od něj pryč.Je to kluk,a očividně je teplej.Ne,že bych měl něco proti gayům,ale...Ale může se stát něco,co nechci.Nechci...
Ta kupa spadlých knížek na zemi ale pořád byla.A tentokrát jsem padal i s Danielem nad sebou.
Chvíli po dopadu se začal usmívat.Zase.A to mě vytočilo ještě víc.Ten jeho obměkčovací úsměv by na mě skoro zapůsobil,jenže já jsem já.Zamračil jsem se na něj na důkaz toho,že na mě nemá možnost zapůsobit.On se usmál ještě víc.Je to možný?!
Najednou ho opustila síla v rukou.Spadnul na mě a celýho mě zavalil.Tak teď už ani omylem nevstanu.Blbec jeden.Nežárlím na něj.Proč bych taky měl!
Zabraný do svých myšlenek jsem ani nevnímal,že mě chytil za předloktí.Co tomu idiotovi je?!
Zvedl hlavu a zadíval se na mně jako opuštěný štěně.Ty jeho způsoby mě začínaj štvát-a to hodně.Díval se na mně dlouho a pak se sklonil a....POLÍBIL MĚ!!!
Odtrhl jsem ho od sebe a svalil na stranu.Vmžiku jsem byl na nohách a on se vzpamatovával.
"Co si sakra myslíš?!",zaječel jsem na něj.Ani nevím,kde se ve mně vzalo tolik přesvědčivého vzteku.Každopádně on si z toho nic moc nedělal.Dál se usmíval a teď už ten vztek chápu.
Chtěl mi položit ruku na rameno,ale já ji odstřelil ještě dřív než se vůbec přiblížil.Postavil se plně na obě nohy a zase se díval na mě.V očích lítost a úsměv ten tam.Možná jsem to opravdu přehnal.
"Není to už tak dost zřejmý?",zeptal se lhostejně,nebo alespoň to tak nějak podobně znělo."Miluju Tě.",dodal potom.
Co bylo to poslední co říkal?Že mě...To je blbost.Lže.Dělá si ze mně srandu.Zkouší mě.Udělá cokoliv a zítra bude popisovat zážitky celý třídě.Říkat jakej jsem gay.A já už mám takhle problémů dostatek.
"Proč?",zeptal jsem se nakonec ukřivděně.
"Proč?Vysvětli mi proč dýcháš?Jak já můžu vědět proč sakra tě miluju?Dal bych cokoliv za to,abych to věděl."
V hlavě se mi rodily spousty výmluv a možností k útěku,ale to je hloupost.Stejná hloupost je proč se ho ptám po důvodu.Má snad pravdu?Je pravda to,že mě miluje?No,asi je hloupost,aby mě líbal jen tak.Nebo ne?"Ale-",začal jsem.
"Ale co?Ty mě taky miluješ.Nebo to,jak jsi se na mě díval nic nebylo?Nebo to,že jsi nic moc neudělal a zaved mě sem do knihovny,když jsi věděl,že tady je jen jedna pohovka a i tak strašná zima?",zarazil mě hned.
O tu pohovku mi nešlo,debile!Buď rád,že nespíš u dveří nebo na dlaždicích na chodbě!
Vmžiku byl zase u mě.Tisknul mě na slovníky za mnou a teď už mu asi bylo jedno,že se bráním.Tlačil se na mě,zatímco z druhé strany už začaly některý knížky padat.Chtěl jsem mu dát facku,ale moji ruku chytil a nepustil.pak se zase podíval na mě.Už mě nepustí,pomyslil jsem si.
Druhou rukou mi přejel po tváři a objal mě jí kolem krku.Přítáhl mě k sobě a zase políbil.Nemělo smysl se bránit.Podvolil jsem se.
Líbali jsme se ještě hodnou chvíli.Když mě konečně pustil,měl jsem co dělat se neudusit.Nějak se mi nedařilo nadechnout.Pořád jsem byl v jeho objetí a já se dusil.Krásná romantika.Podařilo se mi nadechnout.Teď jsem se ale rozesmál.Vypadal totiž přesně jak v nějakým přeslazeným filmu a byl naprosto vážnej.A já se smál.
"Čemu se směješ,blbe?",nadhodil potom.
"Komu říkáš blbe,matematikáři?",ohradil jsem se s žertem a vysmekl se z jeho objetí.Začal jsem utíkat směrem k tý pohovce.Chtěl jsem před pohovkou zahnout,ale než jsem to stihl,spadnul na mě.A začal mě lechtat.A já zrovna lechtivý jsem.
Vypískl jsem.Ještě,že ve škole nikdo není."Nech toho!",řval jsem mezitím,co jsem se svíjel a smál.
Konečně mě nechal.A ruce mu zůstaly na mým pase.Začal mi jima přejíždět po rozkroku,nespouštiv ze mně pohled.možná,že jsem si svůj vztek jen nalhával.Je to možný?Změnit jakýkoliv cit na vztek?Asi to je moje přirozená reakce.Teď jsem ale podvědomě směřoval rukama k jeho košili.Mikinu měl už dávno někde pod knihama a já se chystal tam poslat i tu košili.on mi zase začal sundávat kalhoty.Pěkná spravedlnost.
Takhle jsme pokračovali až jsme to na tý červený pohovce začali dělat.V tu chvíli mi bylo všechno jedno.Že ještě před chvíli jsem ho nenáviděl,že se zejtra-nebo už dneska-máme zase vidět ve škole a bylo mi jedno i to,co vlastně zítra bude.Bylo mi jedno,že pokud na to někdo přijde,budou o nás mluvit jako o buzících.
Miluju ho.

Mobil začal hrát povědomou melodii.Budík.To už je pět hodin?Počkat.Pět hodin!A já jsem ve škole,nahej a na mě leží Dan.proboha!Za půl hodiny má přijet školník,a my si tady takhle ležíme!
Opatrně jsem se Danovi vymanil a začala se oblékat.Z vlasů jsem určitě měl pořádný afro,tak jsem alespoň rukama něco urovnal.Děkuju rodičům,že jsem z Japonska.Vlasy mám tedy krásně rovný a když si je neučešu moc to vidět nebude.Naprosto to tedy stačilo.Včerejší oblečení.Není to příjemný,ale přežiju to.
Nechal jsem Dana spát tak jak byl,jen jsem mu prstem přejel po páteři.Tomu jsem neodolal.Zadek má hezkej,pomyslel jsem si.
Pohrával jsem si s úsměvem a pak se vrhl do uklizení knih,které jsme včera poschazovali.
Na hodinách bylo 5:15,když zbývaly už jen ty slovníky.Rychle jsem je dal zpátky,nedbaje na abecedu.To srovnám jindy.Teď musím zbudit Dana,aby se taky oblíkl.už tak budeme mít co vysvětlovat,a nechci,aby nás tady našli takhle.
Přez romány a beletrie jsem přišel k pohovce.Ležel tam rozvalenej jako doma,až jsem měl chuť ho polít studenou vodou.Místo toho jsem si sedl na kraj a naklonil se k němu.Vlasy z čela a letmý polibek na krk.Neragoval.Štvu na jemný buzení,to je asi opravdu jen v příbězích.
"Vstávej,jestli nechceš školníkovi udělat radost!",zakřičel jsem.
"Pššš."
"Víc nic neřekneš?!",hodil jsem na něj jeho oblečení a pak s ním ještě zatřásl.Otočil se a rozespale se začal oblíkat.Spali jsme asi šest hodin,takže pro opozdilce to je asi šok.Mě to nevadilo,tak jsem mezitím šel hlídkovat ke dveřím.Vzal jsem s sebou tašku a jeho tam nechal.Školník by měl přijet každou chvílí.
Přijel!A je přesně 5:30.Obdivuhodný muž.Už jen proto,že vstává v pět jako já,ne jako někteří,že,Dane?
Podsaditý padesátník došel ke dveřím a já na něj zamával.Překvapilo ho to,že hodně je slabé slovo.Odemknul a já už bez vyzvání začal vysvětlovat.
"Včera jste nás tady,ještě s jedním studentem omylem zamkl.Já zaspal v knihovně.Když jsem se probral,už jste zamykal.Bušení na dveře jste neslyšel,takže za to nemůžeme ani jeden.",stručné,ale pravdivé.O tom,co se dělo v knihovně snad vědět nemusí.
Chvíli si ještě přebíral moje slova a pak skoro až ředitelsky pronesl verdikt."Ředitelce to neřeknu,měl bych z toho problém i já.Neříkejte to nikomu a jděte obyčejně do svojí třídy.Měli by jsme z toho všichni jen problémy.Ale přece jen mám jednu otázku.Kde je ten student co o něm mluvíš?"
Zavedl jsem ho do knihovny,a Dan mě doslova překvapil.Stál ve dveřích,oblečený s taškou na rameni a čekal na nás,Usmíval se jako obvykle a klíče od knihovny měl připravený v ruce.Možná,že není tak línej,jak jsem myslel.
Převzala jsem klíče a chytl ho za loket.Od školníka jsem si vzala klíče od naší třídy.Zakřičel jsem spěšný díky a omluvu,a pak už jsem táhl Dana k nám do třídy.Odemkl jsem a zatáhl ho dovnitř.Klíč vrátím o nějaký přestávce.Teď mám ale minimálně hodinu a půl strávit v prázdný třídě s ním.
Posadil se na svoje místo a já ho napodobil.Než jsem ale dosedl,zavrtěl hlavou.
"Ne-e.tady sedíš.",řekl a položil si ruku na klín.Tak na to zapomeň!
"Netvař se tak,l-lásko",řekl,když se na mě podíval.Čte ten kluk snad myšlenky nebo co?!Vzdorovat zase bylo obtížný.Přitáhl mě za pas a takhle jsme seděli než někdo přišel.To jsem se zvedl a sedl si k sobě.Židle ale byla dost blízko na to,aby si na mě nechal ruce.Ten kluk si toho samozřejmě všiml.Druhý člověk co znám z naší třídy.Díky Danovi ještě poznám celou třídu!
Když bylo půl osmý už byla většina třídy tady.A většina se dívala na nás.Něco si špitali,ale Dan to ignoroval a usmíval se.
"Danny!Copak zrovna ty,s tímhle zjevem?",vykřikla pak jedna blondýna s přemalovaným obličejem a křiklavým růžovým tričkem.
Dan se na ni podíval,nadzvedl obočí a otočil se na mně.Ty ruce si zase přitáhly moje tělo víc a já věděl,co chce dělat.Ne!Jsou tady všichni ty debile!V hlavě jsem si pro sebe vymejšlel různý označení pro něj.Políbil mě.Napřáhl jsem ruku,že mu dám facku ať mě nechá,ale on má snad oči všude.Chytil moji ruku a díval se na mě,potěšen,že to všichni vidí.Já měl vztek.Ale je to Dan.A všichni teď vědí,že je to Můj Dan.Můj...

Když si dnes přemítám myšlenky z té doby,uchvacuje mě změna mých názorů.Nenáviděl jsem ho už jen za jeho přítomnost,a teď,před maturou mi to přijde nemožný.Uplynula spousta let.Nevím,jestli se měnili ostatní,přátele mezi nimi nemám ani teď.Ale leccos se změnilo na jejich přístupu.Už jsem nebyl japončík s děsivýma očima a povahou,ale kluk pořád nejhezčího,i když nejteplejšího kluka na škole.Spousta lidí-holky kluci,to bylo jedno-mě nenáviděli.A ti co mě nenenáviděli dělali,že mě nevidí.
S Danem jsme neměli ani jednou problémy,a když se mi něco nelíbilo na jeho uspěchanosti,musel jsem to přetrpět.A za to "trpění" jsem rád.Miluju to na něm.Miluju Dana a chystám s ním prožít krásnou vysokou,pokud nás přijmou,a pak už to necháme budoucnosti.Snad nás ale budoucnost nechá spolu.My dva totiž máme jen jednu budoucnost-toho druhého.
Může vám to znít přetepleně,ale je to tak.Jsme skuteční.Byli jsme tu.Dělali jsme chyby a vázali sliby.Čekali na druhého a byli plní emocí.Nenávisti,lásky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tobi-chan Tobi-chan | E-mail | 12. března 2014 v 19:05 | Reagovat

Teda páni..já zírám..většinou povídky tohohle typu moc nemusim (ty co jsou reálně nereálný), ale tahle je moc pěkná. Chyby jsem tam asi žádný nezahlédla, je to čtivě napsaný a takový fnyufí! V psaní pokračuj!
Ps:Ten konec, je tam psáno že jsou skuteční, je to tak nebo je to pouze ukončení příběhu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama