K zamyšlení

Romeo and Juliet

25. srpna 2012 v 12:55 | Nadzu-chan |  Song Fikce
Konečně jsem venku z práce,z domu.Chtěla jsem si odpočinout,a i když je to jen malý kousek,je tenhle park naprosto úžasný na odreagování.Ta harmonie stromů,lučních i lidsky pěstovaných květin,doprovázená potůčkem s krásně průzračnou vodou,přes nějž vede krásně zapadající dřevěná lávka...Je to uchvacující místo.V jedné části je to zařízené pro pikniky a dokonce i svatby,jsou tu i grilly a místa na jídlo,veřejné záchody a fontána,ale nic se nevrovná té druhé polovině za potůčkem.



Děti si tu mohou skotačit a naprosto volně žít.Myslím tím,že je to pravá oáza pro člověka,zvlášť v takovémhle městě.Není sice moc velké,ale ruchu je tu až moc.Ale když jste tady,jako by vůbec nebyla slyšet auta ani hluk lidí.
Moc lidí,až na některé starší,kteří si sem-jako já-chodívají posedět,tu nepobývá.Ne v téhle části.
Procházela tu spousta mladých,ale ti měli na očích klapky,takže nevnímali tu krásu,a v uších sluchátka,že neslyšeli zpěv ptáků doprovázeného melodií....Houslí!
Opravdu slyším housle!Možná už blázním z toho klidu,nebo už sním,ale ty housle...Zní tak tesklivě,jako když někomu nestačí jen zavřít oči a zasnít se do tohoto místa,aby z něj stres opadl jako ze mně.Byla to opravdu tíživá melodie,melancholická a přesto plná naděje.
Dlouhé tahy smyčce,krásné,čisté výšky.Hledala jsem zdroj tak krásné melodie,a sluch mne táhl k té dřevěné lávce.
Vstala jsem tedy a nechal se unášet hudbou,kterou zjevně nikdo neslyšel.Ani ti staří,kteří spíše podřimovali,ani ti mladí se špunty v uších.Byla jsem jedinná,kdo se zbláznil do těch tónů.
Za lávkou,pod starým dubem,jsem začínala vidět okraje jakého si kabátu,laděného do modré barvy, a smyčec,jak se táhl po strunách.
Hráč byl jisto jistě muž a já došla až k němu.Opřela jsem se o strom vedle něj a chvíli si ho prohlížela.
Nebyl nedbale učesaný,ale trčel mu malý pramínek vlasů,a naopak zvyšoval krásu toho mladíka.S brýlemi na očích vypadal dost umělecky,a se zachmuřilým výrazem vypadal,že opravdu prociťuje tu hudbu.Skladbu musel mít precizně naučenou,protože oči otevřel jen zřídka.A pokud už,díval se na mně.
Zavřela jsem oči a ze zvuku,který ten mladík dokázal vykouzlit se mi před očima vytvořil krásný sen.Nespala jsem,ale jakobych byl v krásných,divokých zahradách a on byl se mnou.Oáza,do které jsem chodívala obyčejně,byla proti tomuhle lacinné krabicové víno.
Chtěla jsem na tom místě zůstat déle,užít si tu nádheru,ale houslista najednou zahrál poslední notu a podíval se na mne.
Obyčejně bych začala tleskat a chválit ho za opravdu úžasnou skladbu,začala bych ho přechvalovat a mít spousty otázek,ale jeho pohled mi vzal slova.Byl...krásný.Oči do fialova a rysy opravdu skvostného muže.Byl stejně jako já oblečen dost formálně,modrý kabát ze kterého vyvstával límeček od bílé košile a k tomu hnědé kalhoty.
Připadal mi jako muž z dávné doby,jako někdo,koho jsem znávala a ztratila ho.Zapomněla na něj.Myšlenky ale byly úplně jinde,než moje tělo.Hlava rozmýšlela nad tím,kdo ten muž je,že mi je tak povědomý,a moje ruce se mezitím vydaly pohladit jeho tvář.Bylo to naprosto spontánní.A já sama sobě nemohl zabránit.
Vzala jsem jeho tvář do svých dlaní,které oproti jeho jemné pokožce vypadaly tak hrubě.Nic ale nenamítal,a když jsem chtěl ruce odtáhnout a chovat se přinejmenším zdvořile,zastavil mne a propletl si svoje prsty s mými,na obou rukách.
"Meine Juliett",oslovil mne jazykem,který jsem se sice nikdy neučila,ale rozumněla jsem mu.Moje Julie.
Proč mi říká Julie?A jakto,že dokážu rozumnět někomu,kdo mluví naprosto odlišným jazykem,než je moje španělština?
Chtěla jsem se ho přinejmenším zeptat,kdo je,ale to už se jeho ruce přitiskly kolem mně a objímaly mně.
"Qué eres?",zeptala jsem se,když es stále nehodlal pustit.Přitiskl si mne k sobě blíž,jakoby mi i rozumněl a zašeptal:
"Roderich Edelstein.Nepamatuješ se,blume.",řekl lehce a pak se mne trochu pustil a podíval se mi do očí.
Pokud znáte nějakou telenovelu,znáte takové ty kýčovité fráze jako 'projel mnou zachvěv vzrušení' nebo 'přeskočila mezi námi jiskra',tak to jsem přesně teď pocítila.Elektrická vlna,která ve mně vyvolala zájem.Roderich mi opravdu připadal známý...Roderich Edelstein...
"Copak je,Carmen?"
Carmen!Roderich....Říkával mi Julie,tak strašně dávno.Hrával na housle a skladba,kterou měl nejradši byla pojmenovaná po dvou milencích,kteří se z lásky k sobě rozhodli položit život proti sporům rodinny.Romeo.Julie.To byli ti dva.Ačkoliv pravá Julie byla mladší a jistě o hodně jiná než já,ztotožňoval mne s ní a nakonec nebylo tak špatné říkat mu Romeo.Přeci jen,milovala jsem ho stejně jako Julie milovala toho svého Monteka.I když oni byli...křehcí.Měli smrtelný život,což mi nemáme.Je to zvláštní,ale i přesto,že jsme oba obyčejní lidé,nemůžeme umřít a veškeré smrtelné rány se časem zhojí.Jen jedna rána zůstává nevyléčená.Zlomené srdce.
Vrátily se mi vzpomínky na to,co kdysi byla opravdu skutečnost,ne jen přebujelá fantasie.Já a Roderich jsme byli jednou duší s dvěma těly.Byli jsme manželé a byli jsme šťastní.
Pousmála jsem se při takové vzpomínce.Ale hned,jak se koutky posunuly vzhůru,mysl se stočila do stvůrnějších memoár,daleko do srdce,kde bujela bolest stará stovky let.
Byli jsme spolu,ale okolní války a různé situace nás rozdělily.Julie na krátko umírá a Romeo bez ní ztrácí smysl žít,a tak ukončí své trápení.Ale Julie nebyla mrtvá doopravdy,a tak,když se probírá a na jejích prsou spočívá mrtvý její druh,vezme si sama život.
Nemohu umřít,ale bolest pociťuji naprosto stejně.Snad i víc.A pokud měla být pro Julii dýka do srdce vysvobozením a následováním své lásky,pro mne byla utrpením.
Vyrvalo mi to srdce a pocity na lásku a pravé štěstí se stáhly hluboko pod tkáně a byly nahrazeny falešným,levně hraným smíchem.
Vrátila jsem se do skutečného světa,neschopná se podívat Roderichovi do očí.Kabát měl promočený od mých slz,které se nemohly zastavit,jak ta dávná bolest dávala najevo svou sílu.
Nenutil mne vzhlédnout nebo přestat brečet,jen stál a když mi nějaký pramen vlasů spadl do obličeje,jemně ho dal tam,kde byl.Objímal mně a bylo mu úplně jedno,jestli bude mokrý na kost.
Pak mu ale obličej sklesl do mých vlasů.Určitě taky cítil smutek jako já.Pokud si to celou tu dlouhou dobu pamatoval,ale i přes ty časy nezapomněl na bolest a to štěstí a stále hrál tu píseň,která mu připomínala ty bolestné časy...
Muselo to pro něj být ještě težší než pro mně.Já zapomněla,on zůstal věrný...
"Mi Romeo.",navíc jsem se nevzmohla.Jen jsem ho utvrdila,že jsem ne tak docela zapomněla a pustil svoje housle.Také jsem si vysloužila tak nevěřícné obejmutí,jako by se chtěl ujistit,že opravdu žiju a opravdu jsem použila jméno,jakým jsem ho dříve oslovovala.
"Julliet,Julliet,Julliet.",opakoval jméno,které mi sice nenáleželo,ale hodně znamenalo.

Roderichu,můj milovaný Romeo,zažili jsme oba bolest,kterou jsme překonali a mohli se tak setkat.Budeš si myslet,že jsem byla naivní,ale když jsem tě poprvé spatřila,zamilovala jsem se.Okamžitě.
Nevím,jak jsi se cítil ty,ale já tě od toho setkání nemohla pustit z hlavy.Když jsme se pro dobrou budoucnost museli vzít,brala jsem to z části jako dobrovolný svazek,který jsem vskutku chtěla navázat.
Jsi vyjímečný,jak duší,tak nadáním,jakým dokážeš mluvit-hrou na housle.Jsem bláhová,ale jakmile hraješ tu skladbu,která se mi tak moc líbí pokaždé,nemohu si pomoct a cítím pocity,jaké měla Julie,když obdivovala Romea a proklínala znesvářený rod,ke kterému patřil.Ty jsi můj Romeo,který mně nechtěl nikdy opustit.To ani já nechtěla,ale stalo se tak.
Roderichu,setkali jsme se,prožili spoustu šťastných chvil,které už nikdy nevrátíme zpět,prošli stíny,zažili společnou bolest.Sbohem...Tvoje Julie,tvoje Carmen.
Te amo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama