K zamyšlení

Servant of Evil

25. srpna 2012 v 11:37 | Nadzu-chan |  Song Fikce
Ty jsi princ,a já jsem ten,kdo byl určen tvým sluhou.Jsi můj bráška,pro to tě musím ochránit právě já.Jsi mladší,svěžejší,proto jsi na trůnu ty,Feliciano-sama.Dva soucit budící bratři,tak bych nazval vztah,který k Tobě mám.Necítím k Tobě nenávist,bratře,je to jen důvod,proč Tě chráním.Důvod tak velký,že pro tebe obětuji život.Ne,nemohu pro Tebe zemřít,bratře.Musím Tě ochránit i za cenu toho života.Ale musím přežít,i kdybych se měl stát zločincem.I kdybych měl být hnán na pranýř,budu Tvůj život chránit,tak to přeci bylo dáno.

Naším rodičům jsem se,spolu se svým bratříčkem narodil do očekávané kolébky.I když jsme byli dva,byli jsme jako jeden,a tak začal náš společný život.Spolu pokřteni,spolu vychvalování štastně zvonícími zvony,tak jsme žili.
Ty zvony si pamatuji dodnes,proto je to pro mně významná vzpomínka.I v tu chvíli,kdy jsem je slyšel,jsem byl se svým bratříčkem.Byli jsme hned za kostelíkem v našem městě.Když jsem řekl,že ty zvony ohlašují náš život světu,usmál se a pěvně mne objal.Taková se mi uchovala vzpomínka na dětství.
Pak,o pět šest let později,začal být bratříček středem zájmu.V té době jsem si to neuvědomoval,dokud jsem neslyšel rodiče.
"Byl by z něj mnohem vzdělanější vládce,než by kdy mohl být z Lovina."
"Co pak ale udělat s ním?"
"Vím o způsobu,jak může zůstat s Felicianem.",zakončila hovor maminka,a pak už jsem utíkal co nejdál jsem jen mohl.Tehdy mi to došlo.Můj mladší bratříček se měl stát vládcem,a já mu měl jen dělat otroka,sluhu,otrapu a šaška.
Když se dívám zpět,bylo to zřetelné.Nosíval lepší šaty a u dam byl vždycky roztomilejší syn krále.Tak se stal malým princem,a já jeho hlídačem.Tak se naše společná budoucnost roztříštila na dvě.I přes to jsem ale byl rád,že zůstávám s bratříčkem.
Stal se princem,vládcem,a já už pro veřejnost nebyl jeho bratr,ale jeho sluha,komorník a ochránce.Jen bratříček nezapomněl,kdo pro něj jsem,a že tu pro něj jako bratr jsem.
Tak jsme se stali osudem rozdělenými a zuboženými bratry.
Vybudoval jsem si k němu vazbu,přeci jen,stal se i mým pánem,ačkoliv jsem byl v duchu stále ukřivděný.A tak jsem nemohl dopustit,aby mi na to jedinné,co jsem měl,na mého bratříčka,někdo sáhl.I kdyby byl celý svět proti Tobě,bratře,neotočím se k Tobě zády a ochráním Tě.Takže budeš moct mít svůj nevinný úsměv na věky věků.
Přeci jen,Ty jsi princ,a já jsem sluha.Dva osudem rozdělení bratři,tak máme vypadat,tak se máme zdát.A pro Tebe jsem se stal tím zlým.Jen pro Tvou ochranu a život jsem se vzdal všeho,všech nadějí a snů.Pro Tebe jsem ten zlý,jen pro Tebe.
Nedávno jsem se však vypravil do vedlejší vesnice,kde se už z periférie ozýval smích a hudba.Lidé byli šťastní a já narazil na muže s náručí plnou rajčat.Také zpíval a jeho přítel mu k tomu hrál na housle.Ve zpěvu se zmiňoval o Sluncem zalité krajině a o dobrých lidských citech a vlastnostech.Když se zmiňoval o rajčatech,jako plodech Slunce pro Slunce,nabídl mi jedno a tím mne nazval tím Sluncem.Na první pohled jsem se do něj zamiloval.Bohužel.
Příšel můj pán,můj Bratr,a vzhlížel se v melodii houslí,až se zahleděl do tváře toho houslisty.
Chystal jsem se odejít a přichystat mu alespoň nějakého koně,co bych koupil,ale zastavil mne a podal rozkaz.
"Ten muž v červeném,ten s těmi rajčaty,musí být zabit.Udělej to."
Zděsil jsem se.Snad...Proč...,vysely mi otázky na jazyku.Udržel jsem je ale,a se slzami v očích tiše hlest to poraženecké "Ano.".
Vrátil jsem se tedy,sotva píseň dohrála.Z pochvy vytáhl meč a celý umáčený od slz zezadu probodl toho muže,muže,kterého jsem z prvního pohledu miloval,který mi dal naději,i když jen rajče.S dlaněmi od jeho krve jsem jeho smrtelně bledý,ale ještě žijící obličej přitiskl k sobě,a pak mu do ucha v jeho posledních chvílích zašeptal to jediné,co jsem mohl říct,to jedinné,u čeho mne nikdo nemohl nutit mlčet: "Omlouvám se,z rozkazu musel jsem Tě zabít.Miluji Tě,ačkoliv pocity jsou zrádné,mé jsou čisté.Omlouvám se.",pak tomu muži spadla víčka a já spustil ještě větší pláč,než jsem doposud měl.
Ještě neuklidněný jsem vzhlédl od mrtvého těla a zřel vyděšeného muže,toho houslistu.Svoje housle už upustil a ruce,částečně také postříkané krví,tiskl nevěřícně k obličeji.Krev se mu ředila slzami a dělala tak větší a větší skvrny na jeho modrém kabátě.Jakmile jen mohl vidět,odstrčil mne od mrvého těla a začal jej objímat a tisknout,snad to byl jeho jedinný člověk,kterého měl rád.
Na příkaz svého bratra,Prince,jsem já,jeho sluha,zabil.V bratrství se dvěma soucit budícími osudy,jsem se.pro svého Prince,stal zločincem.
Události ve městě jsem dále nesledoval,staral jsem se o svého Pana bratra.
Donesl jsem mu svačinu na terasu,kde zrovna ležel."Dnešní menu je Brioché",ohlásil jsem a vytrhl ho ze spaní.
Jen se nevinně usmál,tak nevinně,že bych až věřil,že jsem nikoho nezabil.Vypadal totiž naprosto bezstarostně.
"Sedni si ke mně a poslouchej tu přírodu",řekl a uvolnil mi trochu místa.Když jsem se pak posadil,zavřel oči a ve výrazu se mu značilo soustředění.Tak jsem ho napodobil,ale spíše než krušné město a tichý zpěv ptáků jsem si užíval tu chvíli,co jsem byl spíše na úrovni jeho bratra...

Netušil jsem,že to krušné město,které jsem mimojiné slyšel se celé ty týdny připravovalo k boji.Byli nespokojení a smrt jednoho z měšťanů jim byla poslední kapkou.Oplakali hrob zemřelého a obrátili se ke všem nedůvěřícím z okolí,hledajíc spojence.Nakonec z Pruské strany pár lidí od hranic i z měst získali,proti nám.
Než toto království uvrhnou ti jeho rozhořčení měšťané do záhuby,musím zachránit jen jednoho člověka,kvůli kterému to celé začalo.Nestrpím,aby můj pán viděl to,co se tu chystá odehrát.
"Vezmi si mé oblečení",řekl jsem mu hned jak jsem spozoroval dav lidí ozbrojený vylepšenými zemědělskými nástroji,jak se posouvá k zámku.
Jen se na mně nechápavě podíval,a tak jsem mu stručně vysvětil,že se chystá první a poslední souboj.
"V pořádku,nikdo nás nerozpozná,jsme přece bratři.Zachraň se a uteč.",řekl jsem mu prostě a naposled pustil jeho ruku,ruku svého bývalého pána,svého Bratra,Feliciana-sama,ještě než lidé vtrhli hlavní branou do zámku.
Teď jsem já princ a ty jsi utečenec,dva žalostně rozdělení bratři.Pokud Tebe prohlašují za zlo,které musí zmizet z tohoto světa,tak mohu jít klidně já,já jako zlo.Jsem přeci Tvůj bratr a v žilách mám stejnou,stejnou zlou krev.

Kdysi dávno na obyčejném místě stál zámek s podivným osudem.Přes všechno dobré tam žil princ se svým bratrem,roztomilým dvojčetem.Zle vládl a lidé se proti němu tedy vzbouřili.A já teď smetu vinu svého milovaného dvojčete.
Předtím,než jsem klekl a položil svou hlavu na gilotinu,jsem naposled vzhlédl k nebi a usmál se.Usmál se pro lásku ke zpívajícímu muži a oddanost ke svému Pánovi,svému vládci a bratrovi,Felicianovi Vargas.

Stál jsem v kápi mezi lidmi,v hnědém oblečení,jaké nosívá můj bratr obyčejně.Stál jsem mezi lidmi,kteří mne nenávidí,a nemohl udělat nic,aby můj bratr přežil.Kdybych to byl udělal,jeho život bych stejně neušetřil a navíc bych zemřel s ním a tím by se jeho smrt stala zbytečnou.Chce za mne položit život,a mne se svírá srdce.Můj bratr je nevinné zlo,Slunce,když já jsem stín,a teď smrt mého života.
Přesekli lano a já se dál nemohl dívat.Nesnesu ten pohled na jeho mrtvé tělo,na krev mé krve,tu krev,kterou ti lidé,ktřeí mně nesnáší,považují za prokletou.
Zazněl umíráček.Umíráček z těch zvonů,které kdysi tak slavně vyzváněly náš život a pobyt tady.
Nemohl jsem kontrolovat to množství slaných říček,co mi tekly z očí,nemohu zastavit ten pláč za tu vinu,kterou jsem spáchal.Zabil jsem svého bratra,zabil jsem ho.Zabil!

Bratříčku,kdybych se mohl znovu narodit,přeji si,aby sis se mnou mohl hrát...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama