K zamyšlení

Take me with you

25. srpna 2012 v 13:07 | Nadzu-chan |  Hetalia
Vrátil se!Konečně se,po tak dlouhé době,vrací můj bratříček domů!Pořád někam odplouvá,takže není divu,jak šťastná jsem,když vidím tu známou loď plující do přístavu.
Běžela jsem tedy od domu ulicemi dolů,abych ho stihla ještě než spustí kotvu.Když mne naposled opouštěl,byla jsem určitě menší,a řekl mi,abych rostla a byla ještě krásnější.Takže pokud na mne může kde kdo oči nechat,a to mne vídá každý den,chci vidět,jak bude reagovat Antonio.


Když jsem přiběhla,už byla loď pevně uvázaná ke kotvišti a už se vyloďovala posádka s nákladem.On zrovna pokládal dřevěnou bednu s kdovíčím,vzhlédl a viděla jsem,že mu za tu dobu narostlo strniště a trochu zmužněl.Dřív bych ho brala jako brášku,což pro mně znamená pořád,ale teď je spíš muž,než bráška.
A tenhle muž s podlouhlými vlasy,vzadu staženými mašlí se na mne díval úplně jinýma očima.Stejně jako já,i on vypadal,že ve mně nevidí svou sestřičku,i když pokrevně nejsme sourozenci.
On se narodil do úplné rodiny vladařů,mě našel až jednou na ulici,hrající na starou kytaru,tak jsem si vydělávala.
Za dobum,co jsem s ním,jsem ho prostě začala považovat za bratra.A on mne za sestru.
Teď ale nevypadal moc,že by mně poznával.Už já jsem měla,co dělat,abych ho poznala.
"Nikdy jsem nebyl naproti někomu tak krásnému jako jsi ty",prohlásil pak.Určitě mně nepoznal.To by se choval trochu víc...bratrsky.
"Em..Antonio,por favor..."
Zatvářil se naprosto překvapeně,ale hned potom se usmál."Dokonce zná moje jméno.Koukám nejsem jedinný,kdo by se těšil na takové setkání.Jak se jmenuješ ty,krásná?"
Dělá si snad ze mně srandu?!To není možný,že bych se změnila k nepoznání,po asi třech...čtyřech...možná pěti letech!Uznávám,možná trochu,ale pokud mně bere za sestřučku,měl by mně poznat snad automaticky ne?
"Carmen.Carmen Hernández Carriedo.Jsem tvoje sestra..."

"Pořád tomu nemůžu uvěřit!",zopakoval snad po sté."Ty jsi byla od jakživa krásná,ale nevěřil bych,že dokážeš být más linda(pozn:krásnější).
Nalila jsem mu ze džbánku sangríi a trochu ovoce,a podala mu ji.Usmál se,poděkoval a hned trochu upil.
"Opravdu ti mám věřit?Tedy,vím,že jinak bys asi nebyla tady,ale...Stejně.Je to k neuvěření",řekl úsměvně a znovu se napil.Možná jsem se změnila,ale on byl teď taky jiný.Z očí se mu vytratila ta něžná bezstarostnost a trochu mu ztvrdly jeho rysy.Navíc i ty vlasy byly najednou...divočejší.Ale zatraceně mu to slušelo stejně,jako dřív.Možná i víc.
"Jaké to bylo?Tam,za mořem...",zeptala jsem se potom.
"Nic moc",řekl a uhnul pohledem.Lhal.Nikdy nechtěl,abych jela s ním.Díky tomu jsem ani nikdy neopustila tohle město.Celý život jsem zůstala tady.
"Chci jet s tebou!"Zvedla jsem se ze židle,až spadla.
Podal mi svou sklenici,abych mu doplnila sangrii.Nalila jsem mu a čekala odpověď,ale on mě jednoduše odbyl.
"Antonio!Chci jet s tebou!Proč se tak bojíš-"
"Nebojí se!Chci jen,abys byla v pořádku!Proč?!Protože nechci,aby se ti něco stalo!"zařval najednou.Nepustí mně s sebou...Nikdy nebylo nic,po čem bych toužila víc,než odejít odsud.Vyplout na moře a vidět třeba,jak slunce zapadá za vlnitý obzor.Kolikrát jsem si to představovala.Nedívat se jen z tohohle špinavého přístavu páchnoucího po rybách,ale cítit svěží vůni ryb.Cítit tu sůl,tu volnost.
Ten večer už jsem se s ním o tom nebavila,ale v hlavě jsem si pořád rovnala myšlenky o útěku.Schovám se na jeho lodi,pojedu s ním.Převleču se do jedněch z jeho šatů a nepozná mně.Vypadám skoro stejně jako on,jen si stáhnu vlasy a vezmu si nějaký klobouk.Pak mne nikdo nepozná.
* * *
Vstala jsem ještě dřív,než vstává jakýkoliv námořník.Všichni rybáři ještě spí,slunce ještě ani nevyšlo.A já už se vkrádám Antoniovi do pokoje.Skříň měl naštěstí otevřenou,tak jsem k ní potichu docupitala.
Oblečení tam bylo,ne moc,ale bylo.Dokonce jsem vzádu viděla i to,co nosil dřív,do společnosti a tak...Donutila jsem se nevzpomínat na to,co bylo a soustředila se jen na to,co chci.Kabát,třeba tenhle červený a tuhle košili.Dole,u jedné nohy té almary jsem pak vzala jedny střevíce a ještě jsem vyštrachala kalhoty.Pak už jsem se dala potichu ke dveřím a z věšáčku jsem vzala klobouk,který byl úplně vzádu,zaprášený s jedním brkem.Oklepu ho potom,teď už musím jít,řekla jsem si pro sebe.
Došla jsem pomalu,neslyšně,do svého pokoje a tam se dala do úprav.Sundala jsem ze sebe všechno oblečení a-bez korzetu-si nandala košili.Trochu nezvyklé mít tolik kyslíku jen pro sebe.Narovnala jsem si límeček a oblékla rudý kabát s černým a úzkým zlatým lemováním.Střevíce s malým podpatkem,pod ně zvláštní bílé podkolenky a mohla jsem se pustit do úpravy obličeje.Kosmetiky v tomhle čase není mnoho,ale naprosto mi to stačí.Po stranách krku jsem si vetřela trochu bratrovy kolínské a vzala jsem do ruky nůž.S ním jsem si odřezala vlasy do úrovně prsou a sepla je vzadu mašlí.Pár pramínků ihned vypadlo,ale to vůbec nevadí.
Připla jsem všechny knoflíčky na kabátě a upravila límeček,dokud jsem s ním nebyla spokojená.
Trochu jsem si zamazala tváře sazemi,abych vypadala nedbaleji,a nanesla trochu pudru pro zvýraznění lícních kostí.Konečně jsem si očistila klobouk,který měl tmavou šarlatovou barvu a mohla si ho nasadit na hlavu.Brko z nějakého ptáka jsem nechala splihnout k pravému oku a naleštila jsem si boty.Ještě jsem si pod kabátem upravila pásek a takovou tu vestičku,kterou nosívají piráti.
když jsem se na svoje dílo podívala do zrcadla,ani jsem se nepoznala.Tváře jsem měla tmavší,rysy naprosto jiné.Líčení dokáže opravdu dělat zázraky.No,nemůžu strávit den prohlížením sebe sama,musím jít.
Proběhla jsem tmou uliček až k přístavu a schovala se za bednu nákladu.Ten taky přijde na loď,pomyslela jsem si.Kolem mně prošel muž a hlasitě si pískal.Podle všeho byl opilý a hodně se kymácel.Pár metrů ode mne postávala skupinka mužů,kteří zřejmě měli zařídit naložení nutností pro posádku a tak,ale místo toho posedávali na malých bedínkách a hráli karty.Kdo prohrál,musel vypít skoro půl láhve whiskey.Podle všeho nehráli první hru...Jen dobře.Zvedla jsem se a už jsem se chtěla dát v přikrčeném běhu na útěk do lodi,ale zastavil mě hlas jednoho z těch pobudů.
"Hej baganče!To není tvojééé loď!",zařval.
"Po...Mám pomoct s naloděním!An-Kapitán to tak chce!",řekla jsem tak,abych mluvila co nejvíc jako muž.Očividně si nemysleli,že bych já měla být kapitán.V tomhle stavu by stejně asi nepoznali nikoho.
"Pokud pomáháš s nákladem,tak něco vezmi mladej!"
Kývla jsem na důkaz,že chápu a vzala zrovna tu bednu,co mi byla úkrytem.Proboha!To je normálně tak těžké?!Opravdu tohle nosí jeden člověk?!
Nicméně jsem vlekla bednu na zádech do lodě a pak se už dívala po vhodném úkrytu.Podpalubí,řekla jsem si hned.Ale to se lehko řekne,když je tu taková tma!Nahmatávala jsem předměty,až jsem narazila na něco,co bylo kulaté jako svíčka.Chtěla jsem nahmatat knot,ale místo toho to bylo chladné a zvláštně táhlé.A ostré!Řízla jsem se!Tak to asi nebude světlo.Sáhla jsem vedle,až konečně po několika těch zbraních byla svíčka!Na zápalky jsem náhodou pomyslela,a vyndala si je z pod pásu,držícího moje kalhoty.
Malý ohýnek jsem hned přiložila ke knotu a uhasila sirku.Rozhlédla jsem se kolem sebe,všude zbraně.Střelné,sud se střelným prachem.Meče,bajonety,šavle...Je to skoro až děsivé,být tak blízko nástrojům vodících smrt.
Nemůžu přeci zůstat tady,aby mně našli!,připomněla jsem si a dala se znovu do chodu.Nakoukla jsem za jedny dveře,bylo mi jedno,že vržou.Sklad.Potraviny a tak.Když zvážíme,že je tu spousta beden,kde by se dalo ukrýt...Přímo u jídla navíc!lAle,to znamená,že každý den tam někdo bude chodit,aby si něco vzal.Navíc jsou tu další sudy se střelným prachem...To by nebyl dobrý nápad.Našli by mně hned,co by se někdo hladový díval po kousku uzeného,co si schoval...
To opravdu nejde,tak jsem se vydala dál.Všechno bylo ze dřeva,není divu,ale dveře byly trochu zdobnější.A tak jsem otevřela druhé,po levé straně.Místo pro posádku.Poznala jsem to podle spousty houpacích sítí,dek a hlavně,podle toho zápachu.Odporné,že jsem si musela přikrýt nos rukávem.Možná,že by to tady i šlo,nebýt toho,že by se každý večer mohl někdo pokoušet mně zalehnout.Tak to nepůjde.Začínám pochybovat,že tahle velká loď má místo pro jednoho.Tedy pro jednu.
Když už jsem tady,nesmím se vzdávat!Jde o to ukázat Antoniovi sobestačnost ne?No tak,Carmen!,povzbuzovala jsem se.A tak jsem šla dál ke konci chodby.Konec nebyl daleko,spíš jen asi metr.Jenom takhle dvoje dveře a teď tyhle jedny takhle tady,v čele uličky?Nicméně jsem se je pokusila otevřít.Šly otevřít hůř,než ty dvoje předtím.Tahle místnost se podle všeho moc nepoužívá.Možná tak jednou do dne,ale to je odhad.
Když jsem se podívala dovnitř,zůstala jsem přikovaná k podlaze a jen se dívala na tu nádheru.Postel v levé části pokoje byla za saténovými závěsy skoro neviditelná,tak pohádková.Podlaha tu byla vydřená,což ale dodávalo celému pokoji krásný vzhled.Navíc tu bylo okno,vytrážované bílými,nebo lehce tonovanými skly.Drobná sklíčka společně vytvářela obličej a šat ženy s pohledem do dálky,to se pozná.Měla hnědé vlasy,které jí nepatričně vlály v lehkém vánku,takže jí je spíše jen nadnášely.Pokud máte už větší představivost,vidíte dokonce i knoflíky na jejím červeném kabátě,a přesně to jsem si dotvářela v hlavě já.V ruce držela krk kytary.A byla velmi krásná.A ty oči...Zelené...Jako já!Moment.Ta dívka!Opravdu připomíná mně!Dokonce má i červený kabát jako já,jen není tak ušmudlaná a nesnaží se vypadat jako muž.Je krásná jako žena,křehká,ale divoce krásná.Není možné,abych to byla já!
Dokázala jsem za sebou zavřít dveře.Ale ta krása ještě nekončila.V levém rohu,za postelí,byl stůl.Byl přidělán k podlaze,ale nepřetrpěl tolik škrábanců jako podlaha.Byl lakovaný a vypadal opravdu draze.
Na stole byla tuš v zavřeném kalamáři,který dělal zátěž pro brko pod ním.V mé době se ještě psalo brky.Na něco byla tato doba velice moderní,ale zrovna tenhle husí brk by jste asi nikde jinde nenašli.Byl totiž trochu rozčepýřený jako pírko nějakého exotičtějšího zvířete,než je husa.Navíc byl o dost delší.Špička toho brku totiž čouhala ze stolu.Na stole byl pouze jeden papír,sežloutlý a srolovaný v rozích.Podívala jsem se naň,což jsem neměla dělat.Byla tam další kresba dívky,nepochybuji o tom,že jsem to zase byla já.Ale byla jsem mladší.Vlasy jsem měla do pasu a usmívala jsem se,jak jsem nejvíce mohla.Byla bych se podívala po dalších kresbách,ale měla bych si najít úkryt.
Tahle místnost,ať už je sebehonosnější,vypadá nejnepoužívaněji.Podívala jsem se na pravou část místnosti,přímo u okna.Byla tam na provaze přivázaná kytara.Snad každý by čekal,že bude mít skoro všechny struny prasklé,ale vypadala skoro nová,jen někde na hmatníku byla lehká stopa po hraní.
Ještě více vpravo,u dveří,byl stůl,opět zadělaný do země a na zvláštní pohovce,která se mísila s lavicí,byla spousta oblečení.Od košilí až po kalhoty,všechno tvořilo jakýsi druhý potah té...Lavicové pohovce.Opravdu nevím,jak něco takového pojmenovat.Ale ze spod jedné košile vyčuhovala láhev.Chlast.
Nepochybuju o tom,že tady má pokoj kapitán,ale jsou věci,které nechápu.První,proč to tu nemá plné věcí,jako to bývá v příbězích?Takové ty získané předměty z různých zemí a tak...Sošky,obrazy,hloupůstky dělající lidem radost.
A co nechápu je,proč je na skle moje podobizna,proč mně Antonio kreslí a ty kresby nechá povalovat tady po pokoji?No,uvažovat o tom budu později.Teď jsem si lehla pod tu vrstvu peřin,které nebyly tak neprodyšné,jak jsem si myslela.Skoro v nich nebylo teplo.Byly jemné,tlusté,ale lehké a spíš chladily.Navíc tu byla spousta polštářků,všechno jemné a nakupené,takže se v tom dobře ztratím.Opřela jsem se o stěnu a neměla nic na práci než čekat.Brzo potom jsem usnula.A neprobudilo mně ani vyplutí.

Co mně probudilo byl Antonio.Čechral si jednu peřinu,a byl jen v košili!Proboha!Pustila jsem to málo peřiny,co jsem nadzvedla,jen pro oko a opravdu hodně se zastyděla.Není pochyb o tom,že bude spát nahý,a jestli na mně přijde...Proboha!Kam jsem si to jen složila hlavu!
Až se zvednu,budu mít sice klobouk pomačkaný,protože jsem si ho já blázen neměla kam schovat,ale to je podřadné.Nebudu vylézat!Budu trpět hlady a vylezu až,když si budu jistá,že jsme hodně daleko od pevniny.Co jsem viděla byla tma,ale přez světlo svící připevněných na lustru jsem opravdu neviděla moc,než interiér.
Brzo potom,co si lehl,usnul.Potichu jsem ze sebe zdělala přikrývku a pohledem prozkoumala okolí.Ve dveřích visel klíč,takže bude zřejmě zamknuto.Možná.A na stole ležel zbytek jídla!Najednou jsem dostala obrovský hlad.A tak jsem si odložila klobouk a šla si pro jídlo.Opatrně,abych ho nevzbudila,samozřejmě.
Sedla jsem si do lehkého křesla a dala se do jídla.Příbor tu nebyl,ale bylo to kuře,tak jsem začala jíst rukama.Bylo to tak výtečné!Snědla jsem všechno,a nedbala na to,že tak pozná,že tu někdo je.Je to jedno.
Vrátila jsem se pak potichu do postele na své původní místo,a uslyšela vedle sebe pohyb.Musel mít dívoký sen,pomyslela jsem si,když v tom se nade mnou zvedla deka a já uviděla Antoniův obličej.
To je...Nemožné!Ne!To se mi zdá.Není to možné,říkala jsem si pro sebe.Oba jsme byli překvapení,ale on víc.No,kdo by nebyl,když máte v posteli osobu v pirátském obleku,s účesem a obličejem jaký máte vy?
"Ca-Ca....Carmen?Carmen?!",přeskakoval mu hlas.Krve by se ve mně nedořezal.Už jsem myslela,že mně chce uhodit nebo něco,ale jeho ruka mně jen pohladila po tváři a prohlížela si barvu sazí a pudru.
"Co tady děláš?Proč tu jsi a jak jsi se sem proboha dostala?!",zeptal se potom,ale já stále nebyla schopná odpovědi.Tak jsem se na něj jen dívala jako na sochu boha v černém mramoru,jako na zvadlý strom života.Byl pro mně najednu stranu záchranou,ale na druhou to byl on,kdo mně dokáže odsoudit,jako jedinný.
"Chci vysvětlení"
A tak jsem vzala veškerou svou odvahu a posadila se.Sundala jsem si kabát.Ale jakmile jsem se při rozepínání dotkla své hrudi,zarazila jsem se.Nemám nic!Ale,je to můj bratr,tak to snad nevadí.Tak jsem si sundala kabát,ale zřejmě to nebyl tak dobrý nápad.Díval se na košili,která mi v jednom místě byla trochu těsnější a dávala na odiv můj hrudník.Opravdu se změnil.
Sundala jsem si z hlavy klobouk a do původně bílé košile otřela svůj make-up.Nadechla jsem se a začala s vyprávěním.Vypověděla jsem mu všechno,začala jsem od té naší hádky.Ale tu skupinku opilců jsem raději vynechala.
"A proč vlastně?",zeptal se potom.Vůbec nebyl naštvaný,jak jsem si říkala,že bude,ale trochu se mračil.
"Nikdy jsi mně nenechal ani vyjít z města!Tolik jsi mně osočoval!Tak dlouhá léta jsem tě prosila,aby jsi mně alespoň jednou vzal s sebou,ale s jakým účinkem!Měl jsi mně jako ptáčka v kleci!",vykřikla jsem.
Rychle se naklonil a přitiskl mi ruku na ústa.Snažila jsem se mluvit,ale držel ji pevně.
"Tady nejsme sami,krásná.Jsi na lodi plné mužů,nezapomeň.",opomenul mi.Když jsem ani potom nepřestávala mumlat,přitiskl se ke mně blíž a opřel si svoje čelo na mé.Naše rty se letmo dotýkaly,a já jsem měla opravdu chuť nebrat ho na chvíli jako bratra a políbit ho.Proboha!
"A tak krásnou dívku by tu chtěl každý.Nedbali by na jejich stálé rčení,že žena na lodi nosí smůlu.U Tebe ne.",řekl svůdně a svoje boky krátce přitiskl na moje,aby naznačil o co jim všem jde.Ale přeci jen byl nahý!!
Nadskočila jsem a málem jsem se rozpaky nepropadla do země.Proboha,Proboha!Ale...já ho nechci brát jako bratra,přeci.
Lehce jsem přitiskla rty na jeho a zavřela jsem oči.Nemám ho ráda jako bratra,ale jako muže.Možná jsem blázen,ale asi jsem si právě uvědomila,že jsem zamilovaná.Čekala bych,že se odtáhne,ale on se zapojil do polibku!Vůbec nebyl sourozenecký,ani z jeho strany.
"Carmen...Tohle by jsme neměli...",namítl lehce,když jsme se líbat přestali.
"Tobě se to nelíbí?"
"To líbí,ale.."nedořekl a sám se ke mně naklonil.Položil mně na postel a jen se mne lehce dotýkal.Hned potom jsem ucítila,jako když se na mně něco...tiskne...Echm.To je tak,..trapné!
Sundal mi košili a pokračovali jsme v poznávání jeden druhého.
(pozn.aut:kesesese~Neumím psát hentai a nebudu se o to ani pokoušet)

Na těle jsem měla jeho semeno.Miluju ho,a tohle bylo opravdu úžasné!Nikdy bych si nepomyslela,že něco takového...
"Carmen?Te amo,te amo mucho.",zašeptal pak jeho hlas něžně.
"Yo también,mi amore"
Čekala bych,že za chvíli znovu usne,jenže on mě jen hladil ve vlasech a díval se na mně.Lehce se usmíval,a pak jsem si mu lehla na to vypracované,nahé tělo.Ty doteky...Jsou jako lístky dopadající na vodu.Jen ještě mnohem příjemnější!
"Co jsi vlastně chtěla vidět tady na lodi?Kresby tvé krásy?Vím,že sis jich všimla.",řekl a jen tak se otočil na vytráž.
"Chtěla jsem vidět to nekonečné moře,cítit tu čerstvou sůl a lehkou vůni ryb.Vidět východ slunce,cítit ten vítr ve vlasech,cítit svobodu.Ukázat ti,že nejsem neschopná,abych zůstávala jen doma.I s mečem dokážu vyjít.",přisvědčila jsem.
Usmál se a posadil mně.Pak si sám sedl a přehodil přese mně kabát."To ti můžu splnit.Ale pokud vstaneš a budeš neviditelná pro ostatní muže.Pokud budeš jen moje.",a vtiskl mi polibek na čelo.Pak mu tvář rozzářil ten nejhezčí z jeho úsměvu a oblékl si kalhoty.
A po slastné,neprospané noci jsme se vydali podívat na krásný východ Slunce.

Od té doby,co jsem s ním prvně byla na lodi,by se dalo říct,že se mnohé změnilo.Občas mne bral na pochůzky do jiných měst,na tajné výlety lodí.Bylo to všechno krásné a od těch dob se mi věnuje podstatně víc a jinak,než dřív.Už nejsem jeho sestřička,ale jeho jsem stále.Vzali jsme se a já jsem o mnoho šťastnější.Začali jsme si spolu povídat otevřeně o zájmech a dojmech,a i po několika měsících od toho incidentu si máme stále o čem povídat.A já se snažím hlídat si váhu.Poslední dobou jsem začala strašně přibírat a už se mi i zvětšilo břicho.Aby ne,když mám takové chutě.Za oběd sním skoro víc,než Antonio.
Snad bude budoucnost přívětivá a mne nechytla žádná zvláštní nemoc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 glace-chan glace-chan | Web | 10. července 2013 v 17:18 | Reagovat

Zajímavá povídka, líbila se mi i když nemám Tonia moc ráda. Jinak nevím proč, ale pod jeho sestrou jsem si prostě musela představovat Portugalsko =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama