K zamyšlení

Výřečnost

25. srpna 2012 v 13:01 | Nadzu-chan |  Hetalia
Chtěl jsem zrovna odejít z kuchyně,když v tom jsem si všiml něčeho,co jsem tak marně hledal.Borůvkový džem,který vlastnoručně udělal Berwald.Je to už hodně dlouho,co mi udělal zrovna tenhle borůvkový,můj nejoblíbenější.


Potichu jsem se otočil a snad neslyšně připlížil k zavíčkované sklenici,po okraj plné toho sladkého,lepkavého džemu s kousky ovoce.Čekal jsem na chvíli,kdy bych třeba slyšel nějaký jeho pohyb,krok nebo cokoliv,ale najednou bylo úplné ticho.Pomalu,abych byl co nejvíce potichu,jsem otevíral víko.Pokud ho otevřu a dostane se tam vzduch,udělá to ten typický zvuk a budu prozrazen.
Tady je plán:pomalu otevírat víko,jakmile 'lupne',vzít sklenici a utíkat jako o závod,nedbat na Berwalda za zády a hluku pod dopadem mých chodidel.Co udělám až mne chytí,je ve hvězdách.
Konečně se sklenice otevřela,a přesně ten okamžik se s ní otevřely i dveře.Uviděl jsem zamyšleně se tvářícího Berwalda a už jsem začal utíkat.Ten džem byl určitě ještě teplý,ale musel vědět,že na něj mám zálusk.Vlastně je to jeho přání,abych ho vzal,když ho tady takhle nechá venku.
Jedinné místo,kam jsem měl v plánu se schovat,byla naše společná 'ložnice'.Jsou tam totiž skříně a v jedné z nich se můžu schovat.(pozn.:Narnia closets!)
Přes vlastní dupot jsem ani neslyšel,jestli běží za mnou.Když jsem pak už potichu zavíral dveře do ložnice,viděl jsem ho koutkem oka,jak si jde pomalu,svým tempem za mnou.
Zalezl jsem do skříně,hodil přes sebe konce visících kabátů a nechal na sebe spadnout ten prach z nich.Zakryl jsem sklenici se svým slaďoučkým pokladem a podíval se směrem k těm kabátům.
Nebyly to tak úplně kabáty,ale spíš přehozy a pláště.Schválně jsem jeden tak trochu odhrnul a najednou jsem málem upustil džem na svoje kalhoty.Jsou snad...Z těch dob?

"Sve!",volal jsem na něj,až se nakonec zastavil a otočil.Díval se neúprosně,to jsem mu tak vadil?!Oproti mojí vůli mi začala po tváři stékat malá slzná říčka.Určitě si jí všiml,protože se jeho výraz nejdříve změnil na ustaraný,ale hned jak viděl lesk v mých očích zančící zájem nad tou změnou,zase se zatvrdil.
"Nech mne bojovat po tvém boku!Cvičil jsem opravdu hodně,abych mohl bojovat!Prosím,Berwalde...",oslovil jsem ho schválně jeho jménem,což někteří vojáci ani nesmějí,slyšel jsem jen jednoho dalšího člověka,co ho tak zřídka kdy osloví.
Otočil se.To mně donutilo být ještě smutnější,nechce mně s sebou.Jsem moc slabý,abych s ním mohl jít.
"Nesmíš se mnou...jít.Nechci abys-Překážel bys.Zůstaň...tady.",dostal ze sebe s dlouhými pauzami.'Překážel bys',překážel.
Dal se spolu s vojáky na pochod a všichni mně přehlíželi,ať už s naprostým nezájmem nebo výrazy plných falešného pochopení.Někteří z nich svým pohledem doslova říkali něco jako 'Neboj se,někdy tě pustí..' ,jako malému dítěti,když chce sníst celý tucet horkých buchet.
Když odešli úplně všichni,svlékl jsem kroužkovou zbroj,co jsem měl připravenou pod pláštěm,odhodil meč i s pochvou a štít jsem nechal ležet,kde byl,když jsem si klekl.
'Překážel bys,překážel bys,překážel...Překážel!',znělo mi v hlavě stále dokola...
Slzy,které byly na krajíčku,jsem otřel do pláště a dal se do běhu,co nejdál od téhle lesní mítiny,kde jsem narazil.
Po chvíli běhu jsem se ale zklidnil a došel si zpět pro meč.Pokud bych překážel teď,příště už nebudu.A s tou myšlenkou jsem si sundal svou uniformu a jen ve zbroji a lehké košili pod ní s mečem v ruce šel znovu cvičit.

Podíval jsem se na něj,skoro jako na tupce,že chce něco tak historického dát pryč.Poupravil si brýle a zpětně se na mně podíval.
"Opravdu chceš něco takového dát pryč?",zeptal jsem se znovu.
Poukázala na četné díry v té kroužkované košili a nevyčistitelné skvrny na pláštích a vlněných kalhotech. "Chceš je?",zeptal se prostě.
Je to vzpomínka na naše společné časy,chtěl jsem říct,ale místo toho jsem se jen podíval na kroužkovou zbroj a vzpomínal na svou mladickou umíněnost.Pousmál jsem se nad tím.

Když tak nad tím zpětně přemítám,Sve nikdy nic moc nenamítal,abych se s ním kdy musel hádat.Ani jsem od něj nikdy pořádně neslyšel,jestli se mnou kdy chtěl dělat něco dobrovolně.Bral jsem jako samozřejmost,že je takový,jaký je.Občas mne děsil,ale mám ho rád.
Teprve teď jsem si uvědomil,že pořád sedím ve skříni,která...Byla otevřená!Nebo sem alespoň pronikalo světlo.Odrhnul jsem jeden rukáv kroužkové zbroje,kde se na mně z druhé strany díval Sve.
Zaječel jsem,i když jsem nechtěl.Vyděsil mne ale jeho obličej.Džem,který byl do půlky prázdný,jsem měl všude po oblečení,a cítil jsem ho trochu i kolem pusy.Musel jsem vypadat jako malé dítě,dítě tak umíněné,že si vlezlo do skříně aby mohlo sníst oblíbenou sladkost,kterou připravil jeho přítel...
Pří-tel?Proč najednou o něm uvažuji...Takhle?No jistě,tohle je moje šance zeptat se ho,co chce vlastně on!Co pro něj znamenám,a možná i trochu o minulosti,proč mně nenechal nikdy jít s ním,i když jsem cvičil tvrději,než celá jeho armáda.
Beze slov se naklonil a prstem setřel většinu džemu.Trochu jsem se styděl za svoje dětinské chování,ale nebyl to jediný pocit,co jsem měl.
Strach z jeho děsivosti,stud za ten džem a svoje chování,rozpaky že mne našel,ale i trochu vzteku z minulých let,že mně nenechal pomoct mu.
Místo slov a otázek,které jsem chtěl říct,jsem se k němu naklonil a objal ho.Nejdříve byl trochu zaražený,ale pak i on dal své ruce kolem mně.
"Tino",zašeptal.
Nic víc říkat nemusel.Otázky jsou zbytečné,je přeci stále tak nevýřečný.Je těžké u něj chtít odpověď o více jak jedné větě...Možná je děsivý,a v komunikaci není zrovna nejlepší,ale jeho džemy a krásná povaha pod slupkou studu je...To,co na něm miluji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama